„Tak poslyš, proč píšeme knížku jen o psech samejch slavnejch páníčků? Proč nenapíšeme taky o těch obyčejnejch, ti si to taky zaslouží – jako třeba ta moje kamarádka Sandy z Eifel!“ vyštěknul na mne z ničeho nic Kolja, když jsme se vraceli domů z procházky. Už ho přestalo bavit věčné očichávání a prohánění se po poli a začal přemýšlet. Tyhle okamžiky s ním mám hrozně rád.
„Víš, Koljo, s lidmi to je někdy těžké. Číst o obyčejných psech nikoho nebaví, ale když to je třeba o psu takového dalajlámy, tak to budou číst třeba i v Tibetu. Asi jsme už jednou takoví.“
„Jo, to bych řek´. Zajímají vás jenom senzace a obyčejný život vám uniká! Copak vy lidi nemáte ten správný čuch? Copak nevyčucháte, co je dobré a co je špatné?“ zeptal se mě s nepředstíraným zájmem můj pes.
„Jo, tohle bejvávalo, ale to už je moc a moc dávno, snad ještě v dobách, kdy jsme skákali jako opice po stromech. Dnes mi připadá, že děláme všechno proto, abychom sebe sami co nejrychleji zničili a jestli nám vůbec něco zbylo, tak je to ten instinkt nezdravý. Ale to by bylo na dlouhé povídání.“ Kolja se po mém rozumování zatvářil pořádně otrávěně.
„A víš vůbec, jak pan Pánek k Sandy přišel? Nevíš? Tak poslouchej! Začalo to vlastně už před mnoha a mnoha lety, to Sandy ještě vůbec nebyla na světě. Radek, tak se papá Pánek jmenuje, v té době hodně kouřil, ale jednoho dne s tím praštil a tvrdě se rozhodl, že už toho čvaňháka do pusy nevezme a vydrží to až do důchodu. Potom až prý půjde do penze, koupí si fajfku a psa. S fajfkou bude chodit na procházky a se psem kouřit – nebo obráceně. A tak se taky stalo.“
„Viď, že dáme do knížky aspoň jednoho obyčejnýho psa!“ žadonil Kolja, když jsme došli k brance našeho domu. „To víš, že dáme, kožíšku, když tak pěkně prosíš, tak ano, a třeba hned dva! Pánkovic Sandy a psa ´Profesora´ paní Frostové. Tu zatím znají jen psi z jejího okolí, napsala o nich moc hezkou knížku Šlechtici a bastardi,“ sliboval jsem. To už jsem věděl, že Kolja má vlastně pravdu – proč psát pořád jen o těch slavných?
A tak než se stačil uvelebit ve svém pelíšku, už jsem seděl u počítače, hlavu vraženou do monitoru a psal dva dopisy – jeden našemu příteli Ctiradovi Pánkovi do Buedesheimu v Eifel, 33 km od belgických i luxemburských hranic a druhý pak paní Alici Frostové do Prahy.
Václav Židek
* * *
Láska na první pohled
Pán Bůh nám dal v podobě psa opravdového přítele,
neboť věděl, že takového mezi lidmi nenalezneme.
(Josef Fousek)
Už dlouho jsem si přál mít svého pejska. Ale protože jsme byli rozcouraná domácnost, nebylo na uskutečnění mého přání po dlouhou dobu ani pomyšlení. Když jsem odešel do důchodu, začala být moje touha silnější a nabývat na obrysech. Po dlouhých diskusích jsme se nakonec rozhodli vysvobodit z útulku jednoho chudáka bezdomovce. Moje žena Jitka se psů trochu bála a trvala na tom, že to zvíře nesmí být moc velké ani moc tlusté a chlupaté už vůbec ne, nejlepší by asi bylo úplně nahaté a bez kožichu.
Když už to rozhodnutí padlo, přistoupili jsme k činu a jednoho pošmourného listopadového dne jsme se vydali do psího útulku v Trieru. Přivítali nás tam bez vrčení, psů měli habaděj. Jak jsme se tak motali kolem kotců, upoutala nás jedna fenka, která sice měla tu správnou velikost a nebyla ani tlustá, ale měla zase moc chlupů. Když jsme procházeli kolem, vyla a vítala nás tak, jako bychom k ní patřili odjakživa. Mně se hned zalíbila už proto, že to byla vysloveně hezká holka. Navíc byla Sandy poměrně mladá, tříletá, a v útulku byla teprve deset dní. Rozhodli jsme se, že si tuhle sličnou psí slečnu vezmeme domů na zkoušku.
Jakmile ji ošetřovatelka vypustila z kotce, řádila Sandy jako pominutá. Dostali jsme vodítko a poprvé se vydali na procházku do okolí. Sandy byla zpočátku trochu nesvá, ale brzy se uklidnila. V polích začala dokonce projevovat zájem o okolí, ocásek se jí zvednul do výše a bylo vidět, jak je spokojená. Když jsme však došli zpátky do útulku, začal cirkus nanovo. Sandy řádila, štěkala, vyla, skákala a bylo vidět, že by udělala cokoliv, jen aby nemusela zpátky do „vězení“. Nemusela, protože jsem se do ní mezitím tak zamiloval, že jsem se rozhodl ji ihned adoptovat.
A jelo se domů. Jitka řídila a já se Sandy jsem se uvelebil na zadním sedadle. Sandy si cestou pro sebe tichounce kňučela, to do chvíle, než jsme zastavili u obchodu, abychom jí koupili nějakou výbavu a něco „na zub“. V okamžiku, kdy se auto zastavilo, nastalo opět veliké rodeo. Sandy se snažila za každou cenu vyškrábat z auta. Venku pak běhala jako ztřeštěná okolo vozu, pořád jako by něco hledala. Uklidnila se zas teprve až doma. Především si velkým tempem důkladně prohlédla nové bydlení a potom se na nás přilepila, celý večer se držela v naší společnosti. Ustlali jsme jí na koberci v předsíňce před ložnicí a já jsem se připravil na bouřlivou noc. Nic se však nedělo. Sandy „zařezávala“ klidně až do rána. Když jsme vstali, opět nás radostně přivítala a šli jsme se projít. Sandy si důkladně očichala celé okolí a podle postavení ocásku to vypadalo na dobrou náladu. Doma se důkladně najedla a potom nám trochu nesměle přinesla ukázat novou gumovou hračkou – chtěla si hrát. Trvalo to snad více než hodinu, potom teprve si utahaná Sandy vlezla pod můj psací stůl a upadla do říše snů.
Dny a týdny ubíhaly, naše psí slečna se už u nás cítila doma a byla s námi velice spokojená. Pomaličku jsme jeden druhého poznávali a brzy nám bylo jasné, že Sandy je velmi společenský pes. Pokud byla s námi, byla velmi hodná. Když však jeden z nás musel někam odejít, doprovodila ho s velkým kňučením ke dveřím a několik minut velice truchlila. Ale když jsme přišli domů, tak zase naopak nastalo velké vítaní spojené s veškerými projevy nesmírné radosti. Byla také velmi pozorná. Každou návštěvu hlásila už dlouho předtím, než zazněl zvonek a doprovázela štěkotem z okna každé auto, které okolo nás projelo. Naštěstí bydlíme na okraji vesnice a těch aut mnoho nebylo.
Z vodítka jsem se ji odvážil vypustit až po několika dnech. Sandy vyrazila jako utržená ze řetězu, ale po zapískaní se poslušně vrátila. Trénovali jsme základy slušného psího chovaní a bylo vidět, že už o něm asi kdysi někde slyšela. Jednou na procházce v lese někdo vystřelil. Sandy běhala volně a po výstřelu prudce vyrazila. Nereagovala na volání a letěla pořád dál jako splašená. Já jsem za ní běžel a funěl jako stará lokomotiva, ale Sandy byla rychlík. Když se konečně trochu vzpamatovala, zůstala stát a zřejmě přemýšlela, co dál. Nechala se připnout na vodítko a držela se mne po zbytek cesty jako klíště. Podobně reagovala na rány či bouchnutí dveří i později. O Silvestru jsme byli připraveni, a když se kolem půlnoci začaly ozývat rány, Sandy rychle zalezla v koupelně do sprchy, kde strávila zbytek noci až do rána.
Každý pes jiná ves, každý má jiné zvyky a zlozvyky. Naše milá Sandy je aktivní, společenská, trochu bázlivá – a krade! Byla u nás teprve dva dny, měli jsme k obědu guláš a co zbylo, dala Jitka do misky v kuchyni vystydnout. Sandy naprosto potichu misku vybílila, vydrhla dočista a jen se spokojeně oblizovala. Vůbec jí nevadilo, že guláš byl ostrý jako žiletka. Huba ji pořádně pálila, protože pak vypila všechno, co teklo. Po nějakém čase jsme byli s přáteli na dovolené u moře. Bydleli jsme ve společném bytě a dělali si společné snídaně. Tehdy jsme si koupili na snídani moc dobrou šunku. Náš přítel ji ráno připravil na mísu a poodešel připravovat jídelní stůl. Když se otočil, byla mísa prázdná. Chudák si myslel, že se mu to zdá, že asi tu šunku ještě zapomněl v lednici, ale to byla jen naše Sandy v akci. Jindy zase jsme seděli společně v obývacím pokoji u nízkého stolku a v plné míře hodovali. Na stole byly mísy plné salámů, šunky, sýrů a uzeného lososa. Sandy začala jako žralok pomaličku kroužit okolo a jedním okem nepřestávala pokukovat po těch dobrotách. V nestřežené chvíli se přiblížila trochu blíž a během okamžiku jazykem zametla pořádnou porci uzeného lososa. Udělala to v takové rychlosti, že to nikdo z nás ani nezpozoroval, jenom jsme se najednou divili, jak to, že je mísa prázdná. A protože naši Sandy dobře známe, šli jsme se za ní podívat. Ležela v koutě jako jelimánek a jenom jazyk labužnicky v tlamě převalovala, až to mlaskalo!
Poměrně často cestujeme, většinou autem. Pro Sandy jsme přesedlali na kombi, ve kterém má víc místa a pohodlí. Máme štěstí, protože autem jezdí velmi ráda a chová se poslušně, většinu cesty prostě prochrápe. I v hotelu nebo na dovolené s ní nejsou problémy – hlavně, že jsme tam my! Vyžaduje pouze hodně pozornosti a nutí nás k aktivitě a pohybu. Bez delší ranní procházky se neobejde, přitom respektuje, když si chceme přispat. Sotvaže však zaslechne, že je někdo z nás vzhůru, hned očekává, že vstane celá rodina a všichni se půjdeme provětrat.
Mít psa je něco krásného. Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. My bychom se od Sandy nikdy nechtěli odloučit. Ty spousty krásných chvil s ní jsou tak cenné, že na těch pár nepříjemností lze zapomenout.
Zítra: Nikdy na Sandy nezapomenu.
Ctirad Pánek
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.