Tak Paříž, tam už jsem byl.A ještě se tam určitě vrátím! Zámky na Loiře? Tím jsem začal a byl to nádherný rozjezd mého putování po Evropě. A vloni jsme byli se švagrovou v Benátkách a okolí.
Poprvé v životě jsem plaval v moři, a to už mi je hezkých pár let. No a náměstí svatého Marka vypadá jako předpokoj Ráje. Pravda,sice trochu přeplněný, ale víte co je na světě hodných lidi! Věděl jsem, jak vypadat bude, protože jsem ho prostudoval dopředu, ale stejně mi spadla čelist, až to cvaklo o dlažbu.
A letos? Letos byla na řadě kolébka renesance. Božská Florencie. Vlastně toho bylo víc, ale to jsem zjistil až během času. Nebo spíš stíháním času až při zájezdu. Vyrážel jsem sám neboť má švagrová tentokrát cestovala s dcerou jinam a svou nejbližší do autobusu nedostanu. Ani párem volů .Ba co dím, ani celým stádem volů. Letadlem by to šlo, ale co přejezdy? Letět sto kilometrů vrtulníkem, tak na to nemáme. A tak já sirota cestoval sám.
Ale nevadí, neboť na zámcích, na té nejkrásnější řece světa, jenž má tak zvukomalebné jméno Loira, jsem byl taky sám a jistá svoboda pohybu se mi líbila. Jsem stejně dost silný individualista (nikoliv individualita), tak co. Odjezd byl z Prahy ze Zličana, a tak jsem si opět projel jednu trasu metra celou. Mimochodem to naše jediné metro se mi jeví dosti pěkné. Na Zličíně jsem byl asi o hodinu dříve, neboť dost trpím syndromem dochvilnosti a je to možná trochu i zbabělost,když nechci honit autobus třeba až do Budějovic. Je tam hezká silnice a zadarmo bych se určitě hezky proběhl. Víte, že Jára da Cimrman přece taky pořádal závody s kufrem, a to jen tak, jak ho rodiče stvořili. No jo, ale já neměl kufr, ale tašku. To bych nemohl.
Mezitím odjely autobusy do Paříže, do Normandie, do Prčic a na Zbraslav. Lidi se schází, odjíždí a já čekám. Konečně se začínají scházet i účastníci našeho zájezdu. Paní průvodkyně je o pár, ale opravdu jen o pár ročků starší než já - myslím si. Pomalu si nás seskupuje a připravuje, říká nám čísla sedadel a jejich pozici v autobusu a já zjišťuji pouhým pohledem, že s námi nejede ani Jaromír Jágr, ani Helena Vondráčková, ale zcela normální smrtelníci. Přijíždí autobus a vše je jinak. Má o čtyři sedadla víc a číslování je tudíž odlišné. Pozor, jeden z řidičů je vlastně jedna. Tak hezkou řidičku autobusu jsem ještě neviděl!
Ostatně neviděl jsem ještě ani jedinou řidičku autobusu. Ale tahle paní řidička je opravdu hezká. Druhý řidič, nebo vlastně jediný řidič, je pán od Stonů. Vlasy má šedivé, dlouhé a už se nepočítají do miliónů. Je jich trochu méně. Takže jízda bude něco mezi rokovým koncertem a posezením s příjemnou dámou na kávě. Asi.
Vyrážíme do Budějovic, protože v Písku nejsou asi příznivci Toskánska. Sedím zatím sám, ale v Budějovicích si ke mně sedá další sólista. Je přibližně v mém věku a později zjišťuji, že se jmenuje Jaroslav, je z Prachatic a je to cestář. Ale to bude až příště. Stmívá se, všichni nahazujeme pokroucené polohy a lidmi skutečně vzpřímenými se stáváme až na parkovišti před Parmou. Ale o tom až příště. Dneska už patřím spánku. Tak dobrou pokroucenou noc.