Jižní Turecko – okružní cesta
Odpoledne šestého dne pobytu se vracíme tam, odkud jsme vyjeli, do Antalye. Moři otevřené a od pobřeží překrásným pohořím Taurus chráněné město je jedním z nejvyhledávanějších míst Turecké riviéry. Bylo založeno Attalem II., králem Pergamonským v druhém století před naším letopočtem.
Mezi přístavem a centrem města se nachází staré město, postavené ještě v dobách řeckého osídlení. Vystoupili jsme z autobusu a prošli se parkem v centru. Je tam socha Attatűrka, národního hrdiny a zakladatele turecké republiky. Osvobodil Turecko od nadvlády Britů, Francouzů a Rusů.
Turci jsou jím přímo posedlí, v každém městě mají jeho sochu obrácenou k západu. Kocháme se výhledem na starý přístav a otevřené moře. Za námi je historická pevnost, mešita a minaret, původní byzantský kostel ze 14.století a zřícenina školy koránu, pod námi staré město se svými křivolakými uličkami.
Nyní jsou ve městě hlavně hotely a obchody pro turisty. Na střechách většiny domů a hotelů jsou umístěny sluneční kolektory a nádrže na vodu. Slunce vodu ohřívá 300 dní v roce. Ve městě rostou v parcích a podél cest palmy, na kterých právě dozrávají datle. Roste zde všechno nač si dokážeme vzpomenout.
Po procházce nastupujeme jako vždy ukázněně do autobusu a jedeme dál. Průvodce nás vysoko v horách upozorňuje na pozůstatky antického městečka Termessos, jinak řečeného Orlí hnízdo, které nedobyl ani slavný Alexandr Veliký. Směřujeme do hotelu, ve kterém budeme ubytovaní poslední dvě noci. Je to velmi luxusní hotel, který nám poskytnul veškeré pohodlí. Stálo by za to, být tam na dovolené a užít si všech těch bazénů, golfových hřišť a jiných vymožeností nebo hotelovým autobusem jezdit na nedalekou nádhernou pláž a koupat se ve Středozemním moři. Jídlo jako všude formou bufetu, tolik lahůdek jsem ještě nikde neviděla, natož ochutnala.
Ráno, po snídani, kolem desáté, odjíždíme zpět do Antalye. Na programu je něco pro ty, kteří mají nákupní horečku. Nejdříve jsme odvezeni do výrobny zlatých a stříbrných šperků, z bezpečnostních důvodů prosklenou stěnou si zlatnické mistry můžeme prohlédnout.
Materiál na výrobu šperků nakupují Turci na světových trzích, ač mají velké zásoby nerostného bohatství. Netěží ani zlato, ani jiné kovy. Vysvětlit to lze dvěma způsoby. Buďto jsou tak líní a hloupí, že ho neumí těžit nebo jsou tak chytří, že si ho schovávají na horší časy, až budou světové zásoby vyčerpány.
Po výkladu se ocitáme jako v pohádce - Sezname otevři se!
Několik velkých sálů s vitrínami plnými nádherných šperků. Někteří, jako já, se pasou očima, jiní touží nakupovat dárečky pro své blízké nebo pro sebe. Obklopí nás spousta prodavačů a prodavaček hovořící různými jazyky. A zase ten rituál s čajem a smlouváním.
Zlato je údajně jedna z věcí, která se v Turecku vyplatí nakoupit. Ovšem musí se dávat velký pozor na padělky. Nákup přímo ve výrobně je přece jen jistější než nákup v krámku na tržišti. V autobuse se pak kupující chlubí, jaké ceny se jim podařilo dosáhnout.
Další nákupní ráj byl v továrně na zpracování kůži a výrobu koženého zboží. Tam jsme byli obeznámeni s materiálem, který zde zpracovávají, jedná se převážně o obarvenou jehněčí kůži z místních zdrojů. Vepřovici zde nepoužívají vůbec, hovězí a telecí kůže jen výjimečně . Což o to, byla to paráda, shlédli jsme i módní přehlídku. Ceny modelů byly různé od 99 € až po 1000 -1500 €. A zase se nám věnovala armáda prodavačů, mohli jsme si modely vyzkoušet a ohmatat. Někteří nakoupili, zda výhodně nebo ne, to netuším. Ochotní prodavači dokonce s nimi pak jeli na letiště a vystavili účtenku v bezcelní zóně.
A do třetice, po obědě jedeme na orientální bazar, což je obrovská tržnice, kde najdete absolutně všechno. Hodně značkových textilních výrobků se tu dá koupit, a snad to ani nejsou padělky, v Turecku mají výrobní závody Puma, Niké a další renomované firmy. Jednak kvůli materiálu, bavlna se zde pěstuje a taky kvůli levné pracovní síle.
Utratili jsme poslední eura , ale bylo to náročné. Chtěli jsme se jen projít a podívat se, ovšem jakmile jsme svůj pohled na něco zaměřili, okamžitě jsme vzbudili zájem prodavačů.
Madam Čeko ?
Ahoj, jak se máš ?
A hned nás zvali na čaj a obdarovávali nás korálkem s modrým očkem. Říkají mu ,,oko prorokovo“ a je vidět všude. Jsou ním ověšeny náramky, náhrdelníky i přívěsky.
I na můj oděv připíchli několik zavíracích špendlíků s očkem pro štěstí. Měla jsem ho, u smlouvala jsem tričko z 15ti na 5 euro. Na vztek kolegyni, která totéž koupila jinde za 8. Dlouho mně a mou kamarádku nebavila ta až dotěrnost prodavačů, posléze jsme se šly posadit do zahradní restaurace, brzy se k nám přidali i další účastníci zájezdu. Sdělovali jsme si zážitky, prohlíželi co kdo nakoupil a pili čerstvě vylisovanou šťávu z granátových jablek, přímo božsky osvěžující nápoj. Dopřávala jsem si ho všude, kde to bylo možné. Na jedné ze zastávek se podařilo prodavači polít jím jednu z turistek, okamžitě ji vzal na tržnici (říkají jim bazar, ale prodávají se tam nové věci) a koupil jí nové oblečení, zřejmě ty rudé skvrny nelze ničím vyčistit.
Když jsme se dočkali ostatních, odjeli jsme do restaurace Sultansaray, kde nás očekávala večeře, bohužel tentokrát za moc nestála a orientální večer - ten byl vydařený.
Shlédli jsme vystoupení folklórních skupin z různých oblastí Turecka, tančící derviše, břišní tanečnici i břišního tanečníka, což byla docela síla.
Na závěr vyzval na podium jednoho z hostů, naštěstí vtipálka, který se mimo jiné, v Efezu obléknul po arabsku. Bavil se tím, jak jsme se ho nenápadně snažili fotit, ale pak nevydržel a řekl nám: Hele ženský, já patřím k vám, autobus 22 !
Zdařile napodoboval taneční kreace - ovšem vybaven pořádným pivním břichem. Smál se celý sál včetně účinkujících.
Po příjemně stráveném večeru odjíždíme do hotelu a máme volno až do odletu letadla příští den v odpoledních hodinách. Volno jsme využili ke koupání v moři, bylo teplé, venkovní teplota taky kolem 30ti stupňů, krásná a prázdná pláž … Bylo už po sezóně.
A pak od hotelu autobusem na letiště, rozloučení a Anetou a Bűlantem, taky se šoférem, který nás celý pobyt vozil. Let byl z neznámých důvodů zpožděn, ale k večeru jsme vystoupili v Praze, která nás přivítala nevlídným počasím.
Následoval nejhorší úsek cesty, z Ruzyně na Hlavní nádraží. Odtud jsme se rozjeli domů, plni dojmů. Už jsou z nich jen hezké vzpomínky…
Text a foto:Marta Heraltová
Foto:
Antalya - staré město
Attaturkova socha
Turecko – hotel
Turecko – bazar
Módní přehlídka