Když jsme totiž vystoupili z vláčku na nábřeží, zjistili jsme , že ve zbytku naší výpravy panuje nálada víc jak různorodá. Jedni, těch byla naštěstí většina, brali situaci s humorem a nanejvýš chvílemi pohlédli na hodinky. Druhá skupinka byla už viditelně unavená. Na celém nábřeží totiž není jediná lavička, kam by se unavený turista mohl posadit. No a třetí skupina,ta nejmenší, v čele s paní, jež byla první „postiženou“našeho zájezdu (byla to ta, jež si hned druhý den pochroumala nohu), dala průchod záporným emocím a jala se nadávat – na špatnou organizaci, na průvodce, na autobus, který je bůhvíkde, na…. no prostě na všechno. Uklidňovali jsme ji vysvětlováním, že průvodce zůstal nahoře kvůli dvěma zatoulaným turistům. Avšak co to?! Vzpomínaná dvojice přichází proti nám. Oni totiž odjeli nepozorovaně s tou první skupinou a nahoře nezůstali. Nezbývá tedy než čekat, kdy se průvodce Jarda konečně objeví. Jenže vláček shora přijíždí, ale Jarda v něm není… Teď už začínají být rozmrzelí všichni. Ale ještě není všemu konec. Z druhého konce nábřeží přibíhá zase paní „rebelka“ a zvěstuje hrůzně vypadající zprávu: Stará paní z našeho zájezdu, chodící o holi a stále natáčející na kameru, nějak neodhadla při natáčení vzdálenost a spadla do vody přístaviště. Její muž, pán, který již jistě dávno překročil sedmdesátku, se vrhl za ní a zachránil ji. Oba je z vody, která u břehu připomíná spíš splašky, vytáhli ostatní přihlížející. Naštěstí se jim nic nestalo, jen jsou celí mokří a vítr už není vůbec teplý… Do této dramatické situace se konečně vrací průvodce. ( Aby už smůla byla úplná, u vláčku, kterým jel on , se utrhl jeden vagon, a tak ještě chytali vyskakující cestující… Ale tím se nám pochlubil až po večeři u poslední sklenky rosé!) Konečně přijíždí náš autobus a odváží nás do nám již známého „plechového“ hotel u Aubagne. Poslední večeře v Provenci a rychle spát (ono se to dobře řekne, ale pod naším oknem do půlnoci francouzští řidiči mastí karty…), ráno se vstává o tři čtvrtě na tři.
Do tmy se špatně vstává, a tak mnozí z nás prodřímají ještě hodinku cesty na letiště. Na letišti se loučíme s Jardou, který už druhý den převezme další český zájezd, necháme se odbavit a pak už jen skoro dvě hodiny čekáme ve velké, v této časné ranní době neosobně působící hale na výzvu k nástupu do letadla. Opět máme jedno místo u okénka, ale já nevěřím, že bude tentokrát moje. Mého muže však asi přepadl „morál“, a tak mě - sice viditelně nerad, ale přece - k oknu pouští. Asi polovinu cesty letíme za jasného počasí, a tak se snažím fotit, jak nejlépe to mým foťáčkem jde. Tady ale platím svou daň z lepšího místa - poslouchám připomínky, z nichž vyplývá, že fotografování ale vůbec nerozumím. Čím víc se blížíme k domovu, tím víc se počasí zhoršuje, až letíme mlhou jako mléko. A tak nás ani nemůže překvapit, že v Praze vystupujeme do hustého deště. Ještě čtvrthodina čekání na známého, který pro nás přijíždí před letiště autem, a vydáváme se po dálnici k nám, na Moravu. Leje, že stěrače nestačí vodu brát, začíná bouřka, šofér se snaží objížďkami vyhnout tvořící se koloně, ale marně. Já to vyřeším po svém-únava z časného vstávání udělá své a já na zadním sedadle auta usnu, jako když mě do vody hodí. Probouzím se až téměř před naším domem a zjišťuji, že zatímco z Marseille do Prahy jsme letěli necelé dvě hodiny, z Prahy jsme domů jeli hodiny čtyři. Taková je realita a Provence už zůstává jen krásnou vzpomínkou.