Fontaine-de-Vaucluse dostalo jméno po mohutném prameni, který tryská na kraji soutěsky, kde řeka Sorgue končí svou pouť podzemím a vystupuje na povrch. Na náměstíčku, kde nás autobus vysypal a kde tedy začíná naše pěší putování za pramenem, je už Sorgue docela velká řeka, která rozhodně není klidná. Naopak! Řítí se přes balvany i mezi nimi a hukot, který její cestu provází, napovídá, že její proud je velmi silný. Okamžitě nás upoutá její barva. Řeka Sorgue má nádhernou průzračnou smaragdově zelenou vodu. Tak krásnou vodu jsem snad ještě neviděla! Cesta nás vede proti proudu řeky. K prameni prý je to asi dva kilometry. Volíme ze dvou možných cest tu, která částečně vede jakousi krytou pasáží, a tak procházíme kolem obchůdků se suvenýry, sklem, kolem malých výstavních síní, v nichž na obrazech červeně a fialově září to, co je pro Provenci tak typické: vlčí máky a levandulová pole. Na konci oné pasáže nacházíme to, kvůli čemu jsme si tuto cestu zvolili. Je to zrekonstruovaná výrobna ručního papíru. Stála zde nepřetržitě od roku 1522 do roku 1968. Nyní se vrátila na své místo a je vyhledávanou turistickou atrakcí.V přilehlém obchodě je možno si koupit výrobky z ručního papíru. Mne okouzlila stínidla na stolní lampy s typickým květinovým vzorem.
Za papírnou už cesta vychází na otevřené prostranství. Na kamenité lesní cestě vedoucí mírně do vrchu je sice hodně živo, ale je to cesta příjemná. Na jednom místě nám pamětní deska připomíná, že jsme v místech, kde v létech 1337 - 1353 žil italský renesanční básník Francesco Petrarca. Tady psal sonety, jimiž zajistil nesmrtelnost své velké lásce Lauře. Jdu pomalu, kochám se pohledem na nádhernou divokou řeku, občas se leknu, když zjistím, že můj muž s kamerou zase někam zmizel, ale vzápětí se uklidním, protože ho uvidím, jak dole u vody hledá ty nejlepší záběry pro kameru. Konečně přicházíme na místo, kde soutěska začíná a já nemohu uvěřit svým očím! Několik očitých svědků mi tvrdilo, že se půjdeme podívat „na nic“, protože pramen je ukrytý hluboko v jeskyni. Jenže my místo jeskyně vidíme vysokou zelenou hladinu jezírka. Tak vysokou, že vyhlídková plošina je sotva dva metry nad hladinou. I náš průvodce tvrdí, že v této podobě pramen ještě neviděl. Prý důsledek dešťů, které předcházely našemu příjezdu…
Jezírko je nesmírně hluboké i v období sucha. Dlouho se vůbec nedařilo jeho hloubku změřit. Až v době nedávné dálkově řízená ponorka naměřila hloubku 315m. Nemohu se pohledu na nádherně zbarvenou vodu nasytit, ale je potřeba se pomalu vydat nazpět a vyhledat místo, kde bychom se naobědvali.Vítězí nevelká restaurace, jejíž dřevěná terasa, na níž se usazujeme ke stolku, je sotva metr nad vodou. A tak aby byl i pokrm stylový, objednáváme si filet z lososa s bylinkovým máslem. Řeka, hospůdka ani oběd nemají chybu, můžete se tedy divit, že se nám toto místo nechce opouštět?
Ale autobus už čeká, aby nás zavezl za dalšími zajímavostmi dnešního dne.