|
|||||
oslavil
neuvěřitelných 80 let už v roce 1999. Oslavy se
konaly na chatě
v Senohrabech, kam přijeli všichni jeho příbuzní.
Syn Standa se postaral o jídlo a pití, ale tvrdého
alkoholu se oslavenec vzdal. "Dám si jen své oblíbené
červené, každý šnaps totiž dráždí sliznici, a
to si já jako tenorista nemohu dovolit," svěřil
se. "Když
jsem začal vystupovat po válce v baru Lucerna, nikdy
na mém představení nechyběl otec bývalého
prezidenta, pan Miloš Havel. A na to jsem dodnes pyšný".
Také sdělil, že má ještě hodně elánu nejen do života,
ale i do zpívání. Pro pamětníky zůstává idolem, věčným
mladíkem, představitelem starých dobrých estrád.
Dneska v Karlových Varech, zítra v Ostravě. A to se
za zlatých časů zpěváka a kabaretiéra Standy Procházky
jezdívalo samozřejmě i do Košic. "Copak
osmasedmdesátka je nějaký věk?!" říká člověk
věčného úsměvu. "Mám na vás nejvýš
hodinku, musím psát dva texty pro rozhlas." Sedíme v zátiší zálivu tropického
ostrova, byť jenom na tapetě v hale. Vlastně, není
to ani hala, nýbrž předsíň třípokojového bytu v
paneláku v pražských Strašnicích. Standa vzpomíná.
Občas zanotuje písničku a hned se mu spojí s nějakou
historkou. Kupodivu pikantních je málo, vlastně skoro
žádná. Zase jednou sedím s člověkem, jehož hlavním
životním příznakem je pracovitost. A trocha nezbytného
štěstí. |
|||||
Mostecké začátky |
|||||
Rodným městem Standy Procházky je
Most. Otec horník, maminka se starala o děti. A že
jich u Procházků bylo: sestry Marie a Pepča, Standova
chůva, bratři Josef, František. Most - uhlí, dřina,
chudoba. Ani nadaný Josef nemohl studovat. Návštěvy
biografu "na čuk", a občas pohroma. To když
kluky majitel kina, válečný invalida, v první řadě
objevil. S neplatiči neměl slitování. Ven je
doprovodil nakopnutím dřevěnou nohou. První Standovo
zpívání je spojeno s mosteckou hospodou U Zeleného
stromu. Chodil tam tatínkovi pro pivo a na kulečníku
zazpíval dětským hláskem: "Černá nebyla a
blondýna byla, a co je komu do toho, mně se líbila."
Mince do čepice se prý jen hrnuly. "O tomto prvním
honoráři manželka dodnes nemá tušení, podařilo se
mi ho zatajit," vzpomíná Standa, jak jinak, s úsměvem.
Táhlo ho to do divadla. A protože na večerní představení
byl mládeži vstup zakázán, přihlásil se místo do
Sokola do dětského sboru, který zpíval v operetě Táta
dlouhán Rudolfa Piskáčka. Čert ale nikdy nespí.
Jednou seděl ve druhé řadě pan učitel a Standu
poznal. Zakázané ovoce přineslo naštěstí jen důrazné
pokárání. Na juniorská léta jsme ale moc vzpomínat
nechtěli. Standa Procházka je popsal nejlépe v knížce
Nebezpečné lásky. |
|||||
Na kometě života |
|||||
"Před
rokem jsem oslavoval pětapadesát let umělecké činnosti,"
pochlubil se Standa. "V dobách největší tvůrčí
pohody ještě ani nebyla televize. Rozhlas ji ale plně
nahrazoval. Zpíval jsem v něm až třináctkrát za týden.
Lidi už čekali na ohlášení: Zahraje vám orchestr F.
A. Tichého, zpívat budou Vlasta Formanová a Standa
Procházka." To bylo několik radostných let po válce.
Pak ale nadešla doba revizí textů. V rozhlase to
vzala do rukou dáma, která možná rozuměla opeře,
ale všechno ostatní škrtala a zakazovala. "Zajímavé,
její manžel byl ředitelem Československého rozhlasu
a říkal: Já když budu vědět, že mi Červená sukýnka
pomůže splnit pětiletku, budu ji hrát od rána do večera.
- Jestli si v rodině spor konečně vyříkali, nevím,"
dodává. To už měl zpěvák lidovek i populárních písní
za sebou učednická léta, číšnické univerzity života
na pražském Wilsoňáku, vystoupení ve Stromovce, Balšánkovu
kapelu - a první profesionální angažmá: od 16. února
1939 v taneční vinárně Kotva. Za 40 korun a večeři
denně. Cesta vzhůru. Kompars ve filmech Kristián,
Cesta do hlubin študákovy duše, Madla zpívá Evropě,
princ v Šípkové Růžence v divadle Na Fidlovačce,
kabaret U Šenfloků na Václaváku, Bajotrio, orchestr
Jaroslava Maliny, v něm společné angažmá s Inkou
Zemánkovou. Ostravská kavárna Savoy, Divadlo Járy
Kohouta, kabarety v Lucerně. První gramodesky,
rozhlas. "Byla válka, nikomu nebylo do smíchu,
ale šlo o to, nerezignovat. S českými písničkami
nám bylo smutno míň. Jó, naše středoevropská
traumata, vylučování dobrých lidí ze společnosti
ze závisti, protože něco umějí, ne kvůli jejich
skutečným proviněním. Příklad za všechny je
Vlasta Burian." Tváří Standy Procházky se mihne
stín, ale zasmušit se nedokáže. |
|||||
Jovky s Vlastou Burianem |
|||||
Buriana poznal na jeho prvním poválečném
vystoupení, v karlovarském varieté Orfeum. Samozřejmě
frenetický aplaus diváků, slzy v očích velkého
komika. To ještě Procházka netušil, že budou na
jevišti partnery. O jeho žertících a slabostech dokáže
vyprávět ságy. Třeba jak jednou účinkovali na
Ostravsku zamořeném komáry. Na jejich bodnutí byl
Burian alergický. "Slyšel jsem ve vedlejším
pokoji, jak je dlouho do noci ručníkem vybíjí. Ráno
mne probudil hrozný nářek. Pověstný Vlastův raťafák
zdvojnásobil rozměr a doslova zmodral. Přehlédl možná
jediného komára, a ten se pomstil za všechny."
Když slavil král komiků šedesátku, nechali mu
spoluhráči upéct velký dort. Radoval se prý jako
malý kluk. "Za odměnu nás obdařil oblíbeným
skečem o baronce sužované větry. A ještě přidal
anekdotu: Přijde muž do krámu a přeje si jovky. Když
mu prodavač i přivolaný vedoucí tvrdili, že žádné
jovky nevedou a neznají, hrozně se rozčilil. Jak to
prý vysvětlí manželce, která za ním ještě z okna
volala: Nezapomeň - koupit - ty - vole - jovky!" |
|||||
Když televize nebyla |
|||||
Pro mladé lidi to může znít jako pohádka.
Ale za časů, kdy nás televize netrápila vymítači
ďáblů, roztékajícími se těly oživlých umrlců
nebo odvážným sexem, se lidé dokázali bavit i písničkou
a slovem. to, že ti staří nenávratně odešli. Následovníci
nepřicházejí, a už asi nepřijdou. Všechno směřuje
jenom k popu." Uznává Miroslava Donutila nebo
Pavla Zedníčka, ale obecně dnes chybí cit pro stručnost,
pro skeč střídaný písničkou, anekdotou, tancem.
Jako byly třeba i jeho pořady Zavinil to Standa Procházka
nebo Srdce za písničku. "Nic mimopražského nám
nebylo cizí," potvrzuje s úsměvem zpěvák.
"Ostrava, Košice, Brno. Tam jsem jezdil rád.
Vystoupení v Evropě, v Rozmarýnu, estrády s Jarkem
Sedlákem, Stolařem, s Boženou Šebetovskou, Karlem
Matějčkem. Vypravěči i lidovky se z rádia nějak
vytratili. Přitom je posluchači chtějí. Leckde nevědí,
komu se podbízet dřív. Mladí ale dávají přednost
docela jiným stanicím, než je třeba Český rozhlas.
Ten by tady měl být pro všechny." |
|||||
Standa měl rád Srdce |
|||||
Dávno by mohl pomýšlet na odpočinek.
O tom ale vůbec nechce slyšet. Dál jezdí na štace
se synem - Sejdeme se u Procházků. Každý zpívá své
písničky, lidi je rádi poslouchají. Pro rozhlas píše
Standa Procházka starší Muziky, muziky. Střídají
se v nich Lubomír Lipský, Duval jsem velká dobrodružství
i velké příklady s chlapci toho krásného románu,
na který se neprávem téměř zapomnělo. Slyšel
jsem, že prý teď Srdce hrají v Ypsilonce." Za
dlouholetou činnost v oblasti zájmů a uměleckých výkonů
obdržel loni Standa Procházka Senior Prix Nadace Život
umělce a Intergramu. Je příkladem uhlazenosti starých
opereťáků, jakými byli R. A. Dvorský, Oldřich Nový
nebo Jára Pospíšil. "Bývaly časy, kdy jsem
velice vítal, že třeba kavárna Vltava měla tři východy.
I tak nebylo někdy před ctitelkami kudy utéci. Ale
patřím ke staré gardě, která si ještě cenila věrnosti.
Napsala mi před lety ctitelka z Uherského Hradiště,
že jakmile při práci na dvorku uslyšela z rádia, že
má zpívat Standa Procházka, utíkala, aby lépe slyšela,
zakopla při tom o necky a podvrtla si nohu. Dlouho jsem
měl strach, abych jí nemusel platit nemocenskou. Z jižních
Čech mi jednou poštou přišla sedmikilová pečená
husa. Za vaše hezké zpívání bylo napsáno na lístku
pod křídlem. A po dvaceti letech se mne na štaci v
Budějicích přišla jedna dáma zeptat, jak mi
chutnala, že byla od ní." U rozhlasového přijímače
se smáli s Jiřím Štuchalem, Jaroslavem Šterclem,
Karlem Effou, se "smutným mužem" Jaroslavem
Válkem, s Rudou Stolařem i se Standou Procházkou.
Standa Procházka říká: "Je mi líšica Zimová,
Pavlína Filipovská, Denisa Kubová. "Odpočinout
si jezdím na chatu kousek od Prahy. Houbařím, čtu knížky,
radost mám z jedenáctileté vnučky. Jako malý kluk
jsem velice rád četl Amiciho Srdce. |
|||||
Co dodat - je s námi,
stejně jako jeho víc než tři stovky písniček na
deskách. Mezi nimi Bílé konvalinky, Hej, paní mámo,
Už, kamarádi, pomalu stárnem, Skřivánek zpívá.
Slyšíte ho? |
|||||
|
|||||
Jiři Hrubý |
|||||