Máte doma malé chlupaté (2)
(pokračování)
Jelikož
jsem do tohoto dne o kočky nejevila žádný zájem, (naopak - nebyly mi sympatické
nikdy) první den byl snůškou nedorozumění. Netušila jsem, zda kočky pijí vodu,
z pohádek jsem jenom věděla, že mají rády smetánku či mlíčko. Ráno jsem tedy
opětovně nalila do kompotové misky šlehačku - aby si holka pošmákla. Strašně se
mě bála, tak jsem odešla s pocitem, že tam bude celý den sedět někde za křeslem
vystrašená a zděšená.
Zděšená jsem byla já po
příchodu z práce. Zděšená a blbaňa, jak jsem sama sebe okamžitě diagnostikovala.
Kočka je živý tvor, který nejen
potravu přijímá, ale také vylučuje. To by celkem byl fakt, kterého by si všiml
průměrně inteligentní člověk bez toho, aby byl chovatelem koček. Mi nějak
nedošlo, že po mléku a šlehačce bude potřeba vylučování daleko razantnější.
Vešla jsem do svého čistého
(předtím!) obýváku. Na zemi mám ( teda, hm - měla jsem.) kulatou bílou kožešinu,
aby se lépe a měkčeji chodilo mým klenbově zborceným nohám.
Nebohý tvor, zatím beze jména,
puzen svou přirozeností vyhledal místo, kam by se výkaly daly zahrabat. Jako
nejvhodnější se jevila zřejmě inkriminovaná kožešina. Byla pěkně úhledně
srolovaná do ruličky, ze všech stran. Chtěje ji narovnat, hmátla jsem do divné
hmoty. Jauvajs!
Tuhé
exkrementy ještě lze zvládnout. Průjmovitá hmota však ne.
Hluboce jsem povzdychla -
kupodivu, ani žádné vulgární slovo jsem neutrousila vědoma si toho, že to nebyla
zas až tak její vina.
Chlupatý tvor ovšem nikde
v dohlednu.
Chvilka váhání, zda ji přece
jen nemám vyrazit a v klidu dožít svůj už beztak pohnutý život, nebo jí dát, co
žádá. To jsem ještě netušila co všechno bude žádat následně!
Jelikož jsem ji nezahlédla a
v dostupných škvírách se nevyskytovala, vyrazila jsem na nákup. Nejdříve - jak
je mým zvykem ve všech extrémních situacích, které mi život předestřel jsem
navštívila prodejnu KNIHA.
Moje knihovna, která zabírá
podstatnou část mého bytu, zcela jasně vypovídá o mém dosavadním životním
kvapíku.
Rozdělena na několik částí -
každá část znamenala tisíce šedivých vlasů, žaludeční vředy, migrénu, žlučníkové
záchvaty a deprese:
Jak žít s alkoholikem
Duševně nemocní mezi námi
Vaše dítě je levák?
Deprese a jak ji léčit
Astma, alergie v rodině
Zařizujeme byt svépomocí
Krok za krokem ke kráse
Jak najít životního partnera?
Výchova dítěte v neúplné rodině
Lékařská literatura - dle
diagnóz, které mne v průběhu života navštívily.
atd., atd., tedy, a tak dále!
Podstatnou část kdysi zabírala
literatura, věnovaná pejskům. Tucty knih, několikero brožur, vázaných, volných,
s barevnými obrázky, černobílé, narychlo ušité rady chovatelům - ale tato
literatura šla společně s taškou výbavy a mým pejskem do "lepší" rodiny. Před
pěti lety. Ještě že! Kdybych tak čerpala z moudrostí věnovaných psům, asi bych
už nebyla mezi živými. Nebo tzv. normálními lidmi. I v psychiatrických léčebnách
je určitě několik jedinců, kteří měli utkvělou představu, že pes i kočka jsou
zvířata ze stejného hrnce a tudíž stejných potřeb. Ó přírodo! O babičko moje,
která jsi kočky nenáviděla tak, že při své dobrotě jsi byla schopna je střílet (
kdybys ovšem měla revolver). Tak ti zbyla jen ústa a ta kdyby mohla střílet,
nebylo by už koček mezi námi!
V prodejně KNIHA jsem ponechala část úspor, cca 500,- Kč. Abych věděla. Pak jsem zamířila do chovatelských potřeb. Šmarjá Josef! Já myslela, že psi jsou zvířata, která jsou rozmazlována a lze se jejich potřebami zruinovat. Nikdy jsem netušila, že totéž může postihnout majitele kočky.
Misky, misečky. Na pití. Na granule. Na potravu vařenou, konzervovanou. Obojek, tu před tím, tu před oním. Šampon (zhola zbytečný výdaj), kartáče (zcela zhola zbytečný výdaj!), granule, konzervy, hračky, záchůdek, škrabadlo, pamlsky. no ten chlap se zbláznil! Moje platební karta se už chvěla strachy, já tuhla údivem! Prodejce však vystupňoval své schopnosti, když přede mne předestřel:
spray, který odrazuje zvířátka
- : "Pani, když tym cokoliv postřikatě, tuž se temu to zviře vyhne a mate
pokuj!", pravil ten bodrý Ostravák. (200,- Kč)
Druhá lahvička:
"Ale to musitě mět! To zas je
takové střikadlo a jak postříkatě tym to jeji zachodiště, bude to vonět a ona
tam pujdě zas".
"Probůh, jaké záchodiště? To
myslíte tu umělohmotnou bednu?"
"Ja, ale musitě kupiť do teho
eště takové granule, aby to mohla zahrabavať, co ji od prdele odpadně!"
Další spray 250,- Kč, "výplň
zachodiště " deset kg - dalších nějakých pár přes Kč 100.
Obtěžkána ze všech stran, auta
nemaje a úspor už taktéž ne jsem kráčela s hlavou plnou starostí k domovu.
Přemýšlela jsem o své neskonalé
dobrotě a neschopnosti postavit se životu čelem. Zase jsem podlehla! Že jsem
opečovávala dva manžely, kteří měli zhruba stejné materiální potřeby, vysáli ze
mně veškerý můj vydělaný peníz a že jsem je nevyhodila hned, ale až mi ruply
nervy (trvalo to pár let.), to by se při mém tehdejším mládí dalo pochopit. Teď,
ve věku zralé a tudíž moudré ženské bych měla mít rozum!
Téměř se strachem jsem odemkla,
s obtížemi. Ruce končily kdesi u kotníků, po té cestě se poněkud protáhly pod
tíhou absolutně potřebných věcí! Jak říkal ten pán.
TEN pán byl zřejmě velký znalec
lidí. Jestli udělal někdy větší tržbu za měsíc, než tento památný den, nevím.
Ale zcela precizně odhadl, že jsem ve znamení vah a patřičně toho využil.
Vyklopila jsem náklad
v předsíni, sedla jsem si na zem a přemýšlela, zda bych se neměla přihlásit
dobrovolně alespoň na ambulantní psychiatrii.
Sedím. Nohy před sebou, ruce
rozprostřené do široka - cca 4 m - a čekám, až se vcucnou zpět. Zcela odevzdaná
osudu a pomalu přivykající představě, že tuto sezonu budu opětovně chodit v tom
šíleném kabátě, který, když ho vidím, mi způsobuje škytavku. No co, dám ho do
čistírny. jestli na ni budu mít a v zimě je stejně tma. Utěšuji se. Marně.
V tom cítím takové nějaké něžné, vlhké a hebké šimrání.
Pravda, ty vytahané ruce sahaly od vstupních dveří až téměř k WC, vzdálenému
zhruba šest metrů a bylo těžké je minout. Ale i tak! Takové malé chlupaté nic
se připlížilo a začalo mi lízat ruku. Jazýček drsný jak šmirglpapír, očička to
přivřelo a vrnělo a vrnělo. a já jsem roztávala, zapomínala na stav účtu, na
starý blbý zelený kabát a ani se nepohnula. To malé chlupaté, bezejmenné, zatím
bez určení pohlaví, vrnící se ke mně přitulilo, packami objalo zmoženou paži a
vrnělo a vrnělo, a předlo a předlo.
Tady někde, v tomto momentě se
začal rodit - pravda těžce - vztah ke zvířeti, které jsem doma nechtěla.
Den první, ano. Ale zdaleka ne
poslední! Hodně věcí jsem se naučila, zjistila a už si mne téměř vychovala
k obrazu svému. Nebazíruji už na načechrané kožešině a naaranžovaných
pitomostech v bytě. Není důležité, zda je ve spíži chleba, ale nedej bože,
nebyly by v zásobě konzervy či syrové masíčko.
Co JE a co NENÍ důležité mi
bylo postupně implantováno v průběhu cca 3 let, co se toto malé chlupaté
rozhodlo, že teda - co se dá dělat - bude bydlet s námi.
Dagmar Jarošová