Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Starý revír
 
V Trojanovicích byly kdysi hájenky čtyři. Po řadě: na Bystrém, na Lomné, tam se jinak než „starý revír“ neřeklo. A potom byly další hájenky -  pod Radhoštěm a pod Javorníkem. Dnes už tam zůstala hájenka jediná, jenom ten „starý revír“. Hájenky byly vždy pro nezasvěcené místem romantickým, k nimž se váže mnoho příběhů v naší literatuře.
 
Trojanovský „starý revír“snad právě proto, že dříve sloužil účelům vyšším, ( než postavili krásnou budovu dole u hlavní cesty, bydlel tam nadlesní) – měl podobu zcela jinou a má ji skoro stejnou do dneška. Rozlehlá ku podivu celokamenná stavba je posazena na úpatí Mjašího, její okna se dívají k východu i k západu, ale také do široké frenštátské kotliny. Bývala rozdělená pro dvě rodiny a já jsem za svého mlada mívala vztah k oběma  a také jsem dobře věděla, jak nevlídné je bydlení v kamenné budově v zimě, kdy se místnosti nedají pořádně vytopit, ani velikánská kuchyň, byť dřeva bylo dostatek.
 
V první polovině velikánského stavení, která měla okna i na západ a pod nimiž byl hustý thujový plot, bydlel nově přišlý hajný. Přistěhoval se odněkud z roviny, kde mu nešťastnou náhodou na začátku války zastřelili manželku. V čase jeho příchodu na „starý revír“ se už o dvě děvčata starala tuze mladá macecha, která brzy po příchodu přidala k oběma děvčátkům sestřičku Evičku.
 
Příběh jako z románu. Hajný, statný čtyřicátník s neobvyklým křestním jménem Ilja, byl fešák. Vysoký, černovlasý srovnatelný s idolem tehdejším žen Gary Cooperem. Jeho nové paní, půvabné blondýně, bylo něco málo přes dvacet. Dvě děvčata, z nichž jedné bylo kolem deseti a druhá zápasila s pubertou, se mezi věkově nesourodou dvojicí mlátily ode zdi ke zdi. Starší Irča, která kamarádila s mou sestrou Jindrou, nejednou našla útočiště u nás. Někdy i na několik týdnů. Mladá maminka stěží rozuměla svému miminku – ó, to byl poprask na dědině, když maličkou umývala studenou vodou pod pumpou ve věku, kdy se ještě nemluvňata balila do peřinky! Tak nebylo divu, že její vztah k dceři jen o málo mladší, byl většinou konfliktní a pro desetiletou měla též málo porozumění.
 
Irča byla hubatá a zřejmě pro horší slovo daleko nechodila. Stalo se, že jednou k večeru k nám přiběhla zcela uřícená, hledala útočiště u naší maminky a chvíli za ní se objevila hajná se sekerou v ruce a volala:“Kde je ta zmijeeeé, já ji zabiju!“ Vše se vysvětlilo, náš taktní tatínek paní hajnou zklidnil a slíbil, že děvče může zůstat u nás nějaký čas, aby doma neprovokovalo.
 
Přes tyto neshody, skoro románové, se rozrůstalo přátelství. Maminka ochotně předávala své výchovné zkušenosti mladé krasavici a tatínek s hajným trávíval volný čas. Ono ho zase tolik nebylo. A já jsem se skamarádila s Eliškou, která byla snad o rok starší. Ráda jsem k nim chodívala! Už pro ten obrovský prostor. Veliká, převeliká kuchyň. Tedy, ta byla! Vnitřní stěnu dělila na polovinu bachratá kachlová kamna, u nichž vždy voněla obrovská hromada dříví – vždyť to byla hájenka! Uprostřed veliký stůl se židlemi a na čelní stěně se mezi dvěma okny ztrácela kredenc. Ve srovnání s naší kuchyní, kde jsme se sotva otočili a bylo nás sedm, to byl přímo ráj.
 
Ani nevím, jak dlouho sloužil šarmantní hajný ve „starém revíru“. Elišku si vzala nějaká teta na Slovensko, setkala jsem se s ní už jako s dospělou. Starší Irča se samozřejmě provdala  a i ta Evička už dnes bude mít skoro šedesát. Život v hájovně se uklidnil, na krásnou mladou paní si sousedé zvykli a pomlouvali ji pak už jenom ti, kteří ji hajnému záviděli.
 
I druhá polovina „starého revíru“ dostala v mém dětství nové osídlence. Navštěvovala jsem třetí třídu obecné školy, když k nám přišel spolu s povinnou němčinou nový spolužák. Shodou okolností právě do hodiny němčiny,“ Na první otázku učitele Strakoše: „Wie heist du? – Jak se jmenuješ?“, odpověděl drobný blonďáček s úzkým obličejem a výrazným nosem tak hlasitě, že se zachvěla okna: „Ich heise Franz Vlček“ zaznělo z drobného chlapečka tak, že si už navždy získal autoritu celé třídy.
 
A já jsem se poprvé zamilovala. Byla to zvláštní láska. V čase, kdy jsem k nim chodívala pro mléko a v duchu si sumírovala, kterou rukou musím zaklepat, jak otevřít dveře a jaká budou má první slova po jejich otevření (obyčejně mi můj plán zhatila sympatická paní hajná, která se svou elegancí a noblesně vyčesaným drdolem jako by do tohoto prostředí ani nepatřila, tím, že mě první přivítala) jsem k tomu praktickému přidávala i myšlenky na svou první lásku.
 
V mých představách byl nemocný, jeho choroba důležitá nebyla, jen to, že leží v posteli, já ho poctím návštěvou a on bude mít radost. Takovou podobu měla moje láska. Dnes bychom řekli s Murphym, že jsem chorobu přivolala. František opravdu onemocněl a ne chorobou ledajakou: dostal zápal mozkových blan a skončil v nemocnici. Tvrdá skutečnost mě zaskočila. Jen jsem se stačila vyptat paní hajné, jak se mu daří, myslím, že i nějaké pozdravení jsem mu vzkázala, ale láska v podobě samaritánky se rozplynula.
Ani nevím, kdy se František vrátil do školy. Jen se to všechno uložilo v paměti ke vzpomínkám na „starý revír“.
             
Hana Juračková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 20.03.2017  08:58
 Datum
Jméno
Téma
 20.03.  08:58 Von
 20.03.  08:25 ferbl Poděkování.
 20.03.  05:29 Bobo :-)))