Pojïme si èíst
Dobìhla soutì¾ o nejmilejší knihu, tak snad i nìco o ètení. U nás se èetlo u¾ od mého mala - v tomto pìkné zvyku jsme pokraèovali i v mé druhé rodinì a pokud vím, tak i jedna z mých dcer svým dìtem po veèerech èetla.
Byly by to bývaly pìkné a¾ idylické veèery - nebýt toho, ¾e otec byl dokonalá pøedloha zásadového mu¾e. Podle jeho "naøízení" v osm tøicet ¾ivot konèil, a šlo se spát. A tak - a» to tøeba bylo v pùli vìty - kouknul na starobylého budíka - sklapl knihu a povelel - dobrou noc. A jak to dopadlo jsme se s mámou dozvìdìly a¾ pøíští veèer. Bez debaty.
U nás doma se peklo nejménì deset druhù vánoèního cukroví a já jsem tuze ráda pomáhala. Jen¾e máma brzy pøišla na to, ¾e spíš kradu syrové tìsto, ne¾ jsem k u¾itku. Tak jsem bývala vyhánìna z kuchynì. Daleko lépe vyøešil tuto situaci mùj druhý mu¾ Jan. Kdy¾ zjistil, ¾e chtít po mnì vánoèní cukroví prostì nelze, ¾e nejen nemám tu svatou trpìlivost nimrat se s krásnými tvary, ale nadto nejménì polovinu pracnì udìlaného tìsta nacpu tajnì do pusy, nebyla jsem vyhnána z kuchynì. Naopak, stala jsem se osobou nepostradatelnou.
Mu¾ zorganizoval velkovýrobu - hnìtení, tvarování, vkládání do trouby, mazání, cukrování - po letech rodinné souhry to šlo jako na drátkách. Mnì byl pøikázán nejzazší kout kuchynì. To abych byla kontrolovatelná, ¾e nejím a aby to bylo naprosto jasné - èetla jsem nahlas. Dìti obèas lítost pøimìla, ¾e podlehly mým psím oèím - ale zkuste èíst s plnou pusou! Táta nad jejich pøihrávkou mòamky jen loupl oèima a bylo zle. Mìla jsem za celoveèerní ètení nárok na kulièku od ka¾dého tìsta. K mé hanbì budi¾ øeèeno, ¾e jsem se proto ka¾dý rok dokázala doopravdy navztekat, jak mi ty kulièky pøipadaly malé.
Ale jinak to ètení byl krásný zvyk. U¾ dlouho pøed vánocemi jsme hlasováním vybírali, jaká druh literatury to letos bude - proto¾e jsme se ka¾dý rok dr¾eli tématu: humor, lyrika, horor. Já tohle hlasité rodinné ètení mám za souèást ¾ivota, co se pamatuji. Bývaly to nekrásnìjší veèery i u nás doma. Pamatuji se, ¾e jsme u kamen mívali uhlák, na tom se sedávalo ne¾ se rozsvítilo, máma otevøela vnìjší dvíøka, koukali jsme se na ligotavé plamínky ohnì - on je oheò moc krásný - vyprávìli si a èekali, ne¾ se venku na ulicích rozsvítilo. Vlastnì jsme tím šetøili proud, ale a» to bylo za jakým chce úèelem - byly to pøekrásné chvilky poetické. Pak venku naskakovaly lucerny jedna za druhou, otec popøál "dobrý veèer", zatáhly se rolety a bylo po poezii. Ale jen na hodinku. Po veèeøi jsme my dvì s mámou zasedly s nìjakou ruèní prací a otec èetl nahlas.
Mne dìti z naší ulice nijak moc nebraly, proto¾e jsem byla takový opeèovávaný nešikovný jedináèek, ale kdy¾ se šlo ráno do školy, tak jsem celou cestu vyprávìla obsah vèerejšího veèerního ètení a to jsem najednou byla mezi dìtmi vá¾ená a vyhledávaná. Stejnì tak kdy¾ lilo a my jsme sedìli na schodech pod balkóny, kde bylo sucho. Vyprávìt, to já jsem umìla. Tak¾e celá naše parta u¾ od tøetí ètvrté tøídy znala Babièku, Podhorskou vesnici, Zapadlé vlastence, F.L Vìka, vlastnì Jiráska celého. Ale i Vinetua, Srdce - prostì co bylo doma, nebo co se doneslo z knihovny.
Tenhle krásný zvyk èíst se pak pøenesl do mé rodiny a znají jej i vnouèata. Dokonce nás dokázalo potìšit, ¾e se pokazila televize. Alespoò ubylo rozhodování, co dìlat. Takhle napøíklad jsem v ¾ivotì tøikrát pøeèetla krásné Ranzomovy kní¾ky o Amazonkách a Vlaštovkách. Jednou jako holka sobì, podruhé se staršími dcerami nahlas a nakonec s mu¾em Janem a mladšími dìtmi.
Na tohle mám moc hezkou vzpomínku. To Majda s Hynkem chodili tak do druhé tøídy, kdy¾ jednou tak strašnì zlobili, ¾e jsem vyhlásila nejt쾚í trest - dnes se neète. Za hrozného náøku jsem je ukládala, nebo spíš dohlí¾ela, aby krky a zuby nezùstaly nepovšimnuty. Kdy¾ jsem se vrátila do kuchynì - co nevidím? Mu¾ nevidí, neslyší, zabraný do kní¾ky. Prý proè má být trestán ještì i on? Byla to vlastnì pravda. A tak jsme si èetli sami sobì a druhý den nanovo toté¾ s u¾ hodnými dìtmi.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: