Dílo Giuseppe Verdiho zdobí snad všechny operní domy. Jeho árie jsou erbovním klenotem významných pìvcù. Slavný sbor z Nabucca potkáme otextovaný i na naší scénì populární hudby. Ale mìl velký maestro i nìjaký vztah k Èechám?
Pomiòme fakt, ¾e jeho otec slou¾il v rakouské armádì v plzeòských kasárnách. To v té dobì nebylo a¾ tak nevídané. Vyprávìjme si o osudu dìvèátka z Kostelce nad Labem, vyprávìjme si trochu o osudu Terezie Stolzové. Pøišla na svìt v roce 1834 jako deváté z deseti dìtí kosteleckého øezníka. Vìtšina sourozencù mìla talent. Osud jejích starších sester, dvojèat by sám vydal na obsáhlý, by» pochmurný román. Terezie od mládí tou¾ila být zpìvaèkou. Pravda je, ¾e na pra¾ské konzervatoøi se jí pøíliš nedaøilo. Po nìkolika marných pokusech doma odjela do Terstu, kde byl její bratr nájemcem divadla. A tam zaèala její cesta vzhùru, cesta pozvolná, ale vytrvalá. Nìkdy na konci padesátých let se setkává s Verdim. A postupnì se stala jeho favoritkou a první interpretkou. Šuškalo se i jejich dùvìrnìjším setkávání, ale….
Pro¾ila bouølivý vztah se svým uèitelem zpìvu a skvìlým dirigentem Angelem Marianim. Ale sama zrušila zasnoubení a do konce ¾ivota zùstala vìrná jen svému umìní. Na její cestì vzhùru byly i dvì úspìšné sezóny v ruském Petrohradì. V jednatøiceti létech se stává primadonou v milánském Teatro alla Scala
Vynikala i v jiných rolích, ale pøedevším se proslavila jako interpretka Verdiho dramatických postav. Maestro pro její soprán pøepracoval napøíklad Sílu osudu a obnovená premiéra v Petrohradì, v roce 1869, byla rovnì¾ triumfální. Jejím vrcholem nespornì byl pøelom šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Verdi pøedevším pro ni a s ní dotváøel partituru Aidy. Operu u nìj objednal egyptský místokrál k slavnostnímu otevøení Suezského prùplavu. Nakonec Stolzová v Egyptì nezpívala (ani Verdi nedirigoval), válka znemo¾nila jejich cestu. Ale evropská premiéra v milánské Scale (v únoru 1872) byla triumfální. Ctitelé La Stolz vyvolávali nadšenì svou hvìzdu. Její kovový soprán byl v té dobì pova¾ován za vrchol operního umìní. „Po¾ehnaná pìvkynì, která svým neobyèejným hlasem probouzí nejvyšší dramatické city“, psal o ní dobový kritik. Po evropské premiéøe zpívala Aidu s velkým úspìchem asi tøicetkrát v Egyptì. A podnikla ještì jedno umìlecké turné po Rusku. Tam snad nastydla a její v¾dy trochu køehké zdraví jí pøinutilo pomalu se stáhnout z operního svìta. Zpívala u¾ jen na dobroèinných akcích.
V dobì svých nejvìtších úspìchù a velkých honoráøù dobøe investovala a to jí umo¾nilo do¾ívat poblí¾ Milána v klidu a spokojenosti. Nikdy nezapomínala na svùj pùvod. Pro její jméno jí èasto pøisuzovali nìmecký pùvod, ale v¾dy dùraznì tento omyl vyvracela a hlásila se k svému èešství. Upøímnì litovala, ¾e si u¾ nezazpívá ve Zlaté kaplièce, která se v osmdesátých létech slavnostnì otevøela na vltavském bøehu.
O svého milovaného maestra se vzornì starala i po smrti jeho ¾eny a pøe¾ila ho o pouhý rok. Zemøela v roce 1902 v Milánì, kde je i pochována. Mo¾ná, ¾e vztah Rézinky z Kostelce k velkému maestrovi vyjádøila E. Browningová ve svém sonetu.
vyprávìjme si trochu o osudu Terezie Stolzové. Pøišla na svìt v roce 1834 jako deváté z deseti dìtí kosteleckého øezníka. Vìtšina sourozencù mìla talent. Osud jejích starších sester, dvojèat by sám vydal na obsáhlý, by» pochmurný román. Terezie od mládí tou¾ila být zpìvaèkou. Pravda je, ¾e na pra¾ské konzervatoøi se jí pøíliš nedaøilo. Po nìkolika marných pokusech doma odjela do Terstu, kde byl její bratr nájemcem divadla. A tam zaèala její cesta vzhùru, cesta pozvolná, ale vytrvalá. Nìkdy na konci padesátých let se setkává s Verdim. A postupnì se stala jeho favoritkou a první interpretkou. Šuškalo se i jejich dùvìrnìjším setkávání, ale….