Babibajky (44) Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
***
Byl jednou jeden lední medvěd, co se už dlouhou dobu potuloval po zasněžených pláních Arktidy. Občas sice potkal nějakého příbuzného, ale většinou byl sám a to se mu moc nelíbilo. Taky shánět se po jídle mu zabralo moc času, protože tuleni většinou odjeli na dovolenou. Někde ale zaslechl, že u kanadských jezer je úplný ráj na zemi, vybavil se tedy na cestu a šel.
Ale všechno je vždycky jinak, na skládkách odpadků si zašpinil kožich a řízl se o konzervu, a když po něm začali střílet, raději se vrátil domů.
A hele, vrátili se taky tuleni! Přece jen je doma nejlíp!
***
Byl jednou jeden les a v tom lese bydlel veliký a silný jelen. Když se právě nepásl na zelené travičce, chodil po lese, potřásal hlavou s velikánskými parohy a koukal, jestli se ostatním zvířátkům líbí. Nelíbil se zajíci, veverce, lišákovi ani lesní myšce, zato se moc líbil vlkovi, medvědu bručounovi a jedné mladé laňce. A protože v jelení škole přece jen někdy dával pozor, vzpomněl si, že kamarádit se s vlkem a medvědem by mu nepřineslo nic dobrého a mrknul proto krásným okem na laňku. To ještě nevěděl, že se bude muset postarat o neposlušného Smolíčka, na laňku nebude mít čas a ta mu uteče za jiným jelenem.
***
Byl jednou jeden motýl, který se trápil, kudy letěl, protože si myslel, že není dost krásný, že barvy jeho křídel jsou fádní a že všichni ostatní motýli jsou rozhodně pestřejší. Když se blížil podzim, řekl si, že se raději odstěhuje někam jinam, aby všem sešel z očí. Letěl, kam ho oči vedly a vítr nesl, letěl přes pevniny a ostrovy, letěl nad širým mořem, až doletěl do jednoho údolí na jihu a užasl nad tou krásou – všechny stromy zářily oranžovou barvou křídel jeho bratrů a sester. A když se od nich dozvěděl, že patří ke vzácnému druhu Monarchů stěhovavých, hned mu bylo líp na světě.
***
A zase ten počítač! Zatímco mne přestal strašit až v důchodu a teprve teď je mým věrným přítelem, naše mrně se s ním kamarádí od chvíle, kdy zvládlo koordinaci pohybů svých končetin a místo celé dlaně začalo používat prstíčky zcela cíleně. Protože je to mrně, raději bych měla napsat mrňka, schopné vylézt kamkoli, tedy i na židli k počítači, není už tento před ním v bezpečí. Měl by si chránit svoje soubory, vždyť mrně je ještě hloupoučké, číst neumí, a proto klidně pošle do koše cokoli, třeba i maminčino účetnictví. Hlavně že ty čtverečky tak pěkně klapkají a na obrazovce se ukazují obrázky, to mrněti zatím stačí. Ovšem Bůh ochraňuj rodinný rozpočet, až se mrně začne brouzdat po internetu!
***
Do zbraně a braňte se, pane! Nebuďte přece zbabělec! Jestli jste mne dokázal včera v krčmě pomlouvat před přáteli, že neumím dokončit načaté dílo, dokažte teď, že vy to umíte! Chachá zásah! Na rozdíl od vás vím, kde leží Erin i jaký je kód nepálského království…
...Vida, nejste zcestovalý, jinak byste znal honduraského spisovatele, „tušé“...Jaképak tušé, nevzdělanče! Honem vysypte z rukávu jméno starořeckého boha větrů! A nečekám ani minutku! …
A tak to šlo jedno za druhým, rwandský kmen, bobizační slabika, africký přístav, řecké pohoří, olej z mořských zvířat... Nakonec si na tužkách ulámali hroty a skončili s nedokončeným dílem u korbílku dobrého moku v krčmě.