Ach jo! Zase další koukání do tmy o půl třetí. Spánek v čudu, do svítání daleko, na čtení a křížovky právě nemám chuť, tak to zachrání počítač. Jo, zachránil, venku sice pořád tma, ale už je tam silný provoz, zvednu hlavu od manuálu a hele, je už půl sedmé. Uteklo to jako voda, ale čas už je prostě takový, někdy se vleče, jindy spěchá. A to jsem „jenom“ hledala jednu jedinou fotku. Nakonec jsem ji našla, ale cesta k ní byla nekonečná, nepřestávala jsem se divit, co všechno v útrobách svého PC nacházím.
Při tom pátrání jsem objevila také zprávu čtrnáct let starou a myslím, že mnoho čtenářů si vybaví podobné krásné chvíle prožité se svými vnoučaty.
* * *
Zpráva o jednom prázdninovém týdnu mých milovaných vnoučat aneb -
jak to vidím já
A začalo to tak nadějně a nevinně! Když se ráno přihlásil Filip, že s námi pojede pro Dominiku na nádraží, byl to stále ten rozumný, rozšafný a většinou poslušný kluk, jak ho známe v průběhu roku. Jakmile uviděl svoji milou sestřenici vystupující z brněnského autobusu, zajiskřilo mu v očích jako mlsnému kocourovi a nastala kouzelná proměna. Abych mu nekřivdila, musím zde konstatovat, že ani tichá dívenka nezůstala pozadu.
Ale teď už k věci: zde vidíte jeden z mála okamžiků, kdy bylo aspoň na pár minut slyšet jen kousání a srkání, jak se milovaná vnoučata živila. To právě nabírala energii na „počátku“ dne, přesněji mezi půl devátou a půl desátou, aby se pak na povel dostavila ve 12:00 k obědu. Pravidelně nejpozději v 16:00 oba zďobli svačinku v podobě celého štrůdlu či vánočky, našel se i kousek melounu, zmrzliny a domácí jablíčka. Vydatnou večeří pak nasytili vyčerpaný organismus, aby jim vyrobil zásoby energie na další den. Tolik k denně se opakujícímu jídelnímu rituálu. Chutnalo jim, chvála pánubohu.
Dopovat organismus energií je jedna věc, zbavit se energie, aby kotlík nebouchl, je věc druhá. A tuhle činnost moje vnoučata ochotně prováděla ve všem ostatním zbývajícím čase, když právě nebyla přilepena na židli u počítače nebo se nesnažila vykoukat televizní obrazovku až do dna, nebo si neoblbovala mozkové závity mačkáním knoflíku na gameboy.
Milovaná vnoučata při svém mládí nemají ani tuchy o tom, že jejich neviňoučké pošťuchování, okopávání si kotníků či holení, dupání při honičkách, výskání, hihňání a podobné štěněcí kusy lezou postarším osobám na nervy. Ale s těmito projevy čiré radosti tryskající z krásných letních dnů a společně tráveného času jsem se jako milující babička smířila a jen jsem se snažila, aby těchto zvuků byl pokud možno ušetřen velmi nemocný dědeček.
Všechny jejich „venkovní“ aktivity jsem pochopitelně nemohla sledovat, to bych nestihla, ale jedna z nich mi věru pořádně pila krev. Houpání !
Že jim to myslí racionálně a mají výdrž, je vidět na následujících fotkách. Napřed bylo potřeba sundat Vendulčinu houpačku, která visí tak vysoko, že na ni ani já nedosáhnu, a vyměnit ji za tu „správnou“, tedy prkýnko. Vyřešili problém docela šikovně. Ještě štěstí, že je Filip „kus chlapa“ a Domka „jako motýlek“.
Následovala chvilička oddechu při přípravě další fáze.
A znovu nahoru! Slova „vlez mně na záda!“ tady nebyla nadávkou ani striktním odmítnutím další spolupráce, pouze vybídnutím k následnému kroku.
- Ale pohni, tlačí mě kolena! -
Tak se zdá, že se dílo podaří. Je načase, Filip už začíná rudnout a Domka balancuje jako akrobatka na zádi koně. Taky už i síly docházejí (že by?)
-Sákryš, všude jenom písek, jen aby mně po něm na kolenou nezbyly nějaké ďupky!- No a tady je odměna za prožité „utrpení“ .
Tak tohle jsem zdokumentovala. Co se dělo poté, to už zachytily jen moje sluchové orgány. Intenzita výskání a ječení a posléze i dutých ran, pod kterými sténala plechová vrata dědečkovy garáže, mne donutila jít ven a udělat tomu přítrž. Co se tam dělo? Drahouškové se nehoupali normálně – vpřed a vzad a zpět – jak by člověk předpokládal. Drahouškové se houpali vpravo a vlevo, což znamenalo, že houpaný byl na roztočené houpačce vrhán do křoví obrůstajícího kmen lípy.
„No a co?“ ptáte se. „No a toto!“ odpovídám – z houštiny trčely docela silné a tudíž nebezpečné pahýly po posledním stříhání a celé lipové křoví vypadalo, jako by se přes ně přehnal uragán nebo je okousaly kozy. A ty rány do vrat? Při tom prázdninovém veselení jim pomáhal sousedovic David. A protože se ti dva, co se právě nehoupali, nudili, házeli po sobě nazouváky .
I milující babičce dojde jednou trpělivost. Milovaná vnoučata dostala vynadáno, byla z houpacího ráje vyhnána, houpačka zkonfiskována a pečlivě ukryta. Samozřejmě, že tento neúnosný stav netrval dlouho. Když se ujistili, že jsem houpačku nespálila, jak si zprvu mysleli, dali se do hledání, prošmejdili kamrlík, oba kotce i garáž, podívali se i do saunu připomínajícího skleníku, až se babička smilovala, podlehla škemrání a systémem “přihořívá - hoří“ je na správnou cestu navedla.
Už jen závěr: do příštích prázdnin budu žít v blahé naději, že se stanou o ten rok nejen starší, ale i moudřejší. Kéž by!