Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Taková jsem byla já! (11)
Mimo školu to bylo dobrodružnější…
Kvůli zapalování lejtek nesmím zapomenout na to, že jsem byla taky skautka. Zatím jen „světluška“, ale stálo to za to. Klubovnu jsme měly v oslavanském zámku. Nebylo to nic nóbl, taková malá místnůstka zastrčená až v rohu pod podloubím. Ona to vlastně byla i zkouška odvahy jít na pravidelnou schůzku za tmy přes Oslavany, pak zámeckou ulicí a kolem zdi parku zahnout do temného průjezdu. Bylo nad síly malé holčičky pokračovat dál podloubím, zvláště když se muselo projít kolem kované brány do parku, kde, jak pravila pověst, byla kdysi za živa zazděna neposlušná zamilovaná jeptiška. Takže zbývající metry jsem zdolávala trapem úhlopříčkou přímo přes nádvoří. Jakmile za mnou zapadly dveře klubovny, ocitla jsem se v ráji. Jak jinak nazvat útulnou místnost se stěnami vyzdobenými našimi výtvory, na které jsme byly patřičně pyšné, s nástěnkou plnou zajímavostí, kdy a kde se konala nějaká soutěž mezi družstvy a jak dopadla, kdy a kde se bude konat další a co všechno si na ni připravit.
Na poličce kronika oddílu zachycující slovem, obrázkem kresleným i fotografiemi naši tábornickou činnost, naše nedělní výpravy do přírody se stavěním stanů, vařením v kotlíku a všemi báječnými soutěžemi a hrami.
Díky skautingu jsem se naučila i morseovku a vázání různých potřebných uzlů, z nichž dodnes používám pevný ambulantní. Taky rozdělat oheň pomocí jediné sirky a březové kůry, která hoří jako papír i mokrá. Pravidelně jsme mívali společné výpravy s chlapeckým oddílem a soutěžili jsme, kdo je v které disciplíně lepší. Vyvrcholením celoroční činnosti v klubovně byl společný letní tábor daleko od Oslavan někde v lesích. Naši dospělí vedoucí všechno zorganizovali a nám jen zbývalo zabalit si do batohu nejdůležitější věci jako kartáček na zuby, mýdlo, ručník, nějaké tričko a trenýrky a samozřejmě plavky. Jo, taky krabičku první pomoci, kde byly tři zápalky se škrtátkem, jehla s nití, sichrhajcka, pár knoflíků, kousek náplasti a provázek. Přibalili jsme ještě náčrtník, pastelky a obyčejnou tužku, popřípadě knížku.
Deky a celty se vezly s námi na náklaďáku, který nás dopravil tak daleko, jak to jen po lesní cestě šlo. Zbytek jsme pěkně šlapali po svých se svým batohem na zádech.
Poslední tábor, na který se pamatuji, jsme si vybudovali na louce pod hustým smrkovým lesem. Při troše větru nám větve škrábaly na celtu stanu, což hlavně v noci bylo strašidelné.
Kromě kuchyně a přístřešku dost velkého na to, abychom se tam všichni vešli kolem stolu pro případ špatného počasí, jsme se tužili hodně a rychle a pořádně, aby byly do večera zbudovány podsady pro stany (což dělali starší kluci) a na ně napnuty celty (což si dělala každá dvojice sama, aby jednak ukázala, že to umí, a jednak se pak nemohla vymlouvat na někoho jiného).
Každý správný skautský tábor býval postaven do téměř uzavřeného kruhu, kterému vévodil stožár se státní vlajkou. Každé ráno jsme ji, oblečeni do skautského kroje, vztyčovali, zpívali táborovou hymnu, podávali hlášení a vyslechli si od vedoucího dne, co budeme až do večera dělat, kdo má v kolik hodin denní či noční hlídku a taky kdo pomáhá v kuchyni.
Sobectví se netrpělo, nikoho ani nenapadlo, že by si dělal, co chtěl sám pro sebe, všude bylo plno smíchu a halasu a kamarádění. Každý den jiný oddíl podnikal výpravu do lesa na suché dříví, na hříbky, maliny či borůvky. Vše se dávalo do kuchyně, kde nám z těch dobrot kuchařky něco uvařily. Duši bychom dali za kynuté pěry s malinami sypané tvarohem, nebo za borůvkový koláč s drobenkou.
Tyhle zlaté časy skončily, když byl po roce 1948 Junák zrušen a místo něho byl pro děti a mládež zaveden Pionýr s červeným šátkem na krku. I když hodně kopíroval z činnosti Junáka, už to nebylo „ono“.
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny články autorky