Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Kancobijci
Pod Novým rybníkem u Vickovic jsou rozsáhlé plochy lesa které vznikly po mniškové kalamitě. Najdou se zde malé holinky na kterých se uprostřed usadil rozčápnutý smrček. Jako by kvočna seděla na vejcích. Na to když napadne sníh vznikne krásný bunkr ze kterého je vidět kolem na všechny strany. Věděli o tom divočáci, ale taky jejich úhlavní nepřátelé Franta a Pepík.
Přes poměrně velký věkový rozdíl si tykali. Byli oba Vickováci, rodilí.
Pepík - ten starší suchý, vytáhlý dědek se svým atributem holí a Fanda o dost mladší, menší pořízek, řečený cestář,kteroužto funkci měl jako zaměstnání. Ti dva tvořili neozbrojenou část domobrany ničící lišky a divočáky.
Bylo už k jaru. Navečer se strhla mokrá chumelenice, která po půlnoci přestala. Přineslo to velice pěknou, dlouhou obnovu. Dlouhou proto, že ten kdo umí ze stop v lese číst co se tam dělo od půlnoci. Krátká obnova se vytvoří když přestane padat k ránu. Tohle naši koumáci věděli a tak až když Fanda pohodil kopeček ve vsi drtí, vyrazili.
Přes Zelenou alej vedla stopa od silného divočáka k Novému rybníku. Spíš tedy to vypadalo jako příkop ve sněhu. Sakra Franto, tohle je teda prasák jak kráva, konstatoval Pepa. Dem se za nim podivat, co kdyby tady někde založíroval.
Sníh se jim skoro nabírá do holinek, ale zvědavost je větší. Hele maže už docela pomalu připomíná Fanda. A najednou se před nimi otevírá jedna z těch miniholinek. Širokánský smrček rozprostírá větve pod tíhou mokrého sněhu až k zemi. Stopa vede přímo pod větve. Von tu snad je, šeptá Franta. Ale co by takovej kus tady dělal. Ten si najde lepší místo.
V tom okamžiku dochází v Pepově hlavě k rozhodnutí. Hele já tam šťouchnu holí. Budeš vidět, že je tam leda prd.
Člověk míní, Pámbu mění. Tak to říkala babička Kamejcká. Pepa se opatrně přibližuje k podezřelému místu a když je už na dosah hole, zapíchne jí pod větve.
Spíš to vypadalo jako výbuch granátu. Sníh se rozlétl na všechny strany. Hůl se špičkou asi neminula cíle. Vylétlo to všechno najednou. Pepa se na tom hřbetě dlouho neudržel. Tohle „prasácký“ rodeo vyhrál štětináč.
Franto poď se kouknout jestli sem živej se ozvalo z hromady sněhu.
Ale ten byl, co? No to teda jo já ti nic jinýho neviděl jen jak mi před ksichtem lítá ten atóm.
A tak pro celý myslivecký národ v okolí Vickovic nekončí divočák obligátním pírkem, ale atómem.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora