Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.


Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.


Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Kamejk - Na co se vzpomíná


V celku vzato bylo to právě rybaření co bylo největším magnetem vyplňujícím polovinu času prázdnin v Kamýku. Učitelem byl děda. Od něho jsem okoukal dost zkušeností. Jak předpisové, podle rybářského řádu, tak i někdy trochu vedle. V té době to bylo běžné. V celém Kamýku bylo snad do patnácti lidí, kteří byli držiteli povolenky. Ale ryby byly na stole běžné. Nikdo je nejezdil nikam kupovat. Tekla tu přece plodná a přející Vltava.


Tyto atributy řeky jsem užíval nezřízeně. Noční hlas vody v polohách od tichounce něžného šepotu do spokojeného pobroukávání vyplněný hlučným pleskáním velkých dravců (jako když se chlap koupe, říkal děda), přes podrážděný skoro hukot až do řevu rozdivočeného běsu mě kolébal hlavně tehdy, když jsem už spal na půdě v seně. Tato kulisa umocňovaná až omamující vůní suché trávy se mi vybavuje zvláště nyní, když k řece mám poměrně daleko. Voda tehdá voněla z dálky. Po ránu se na vlnkách pohupovaly chomáčky pěny připomínající vatu. Nad proudky pod jezem se roztáčela malá tornádka mlhy. Někdy se stalo, že se mlha snesla nad vodou taková, že najít naše místo uprostřed toku pod mostem nebylo lehké. Všechno bylo provoněné balšánkem (mátou) a pálivým rdesnem peprník. Prostřední náhon rozkvétal arnikou a vrbovkou. I užovky se tam často vyhřívaly. Asi dvakrát dokonce i zmije.


Prostřední náhon odděloval “plavbu“ to byla vody kudy pluly vory, od náhonu po zbraně a vantroky mlýna. Navigace snad 300 metrů dlouhá. Moc a moc rybařiny mě tam čekalo. Po jeho pravé straně jsme s dědou chytali pulce, vranky. Odklopíš kámen, rybka sedí a spoléhá na své mimikry. Jen tehdy, když měl babec na dně uložené jikry zaútočil na ruku. Způsoby jeho lovu se značně lišily. Ten starý byl člověka nehodný. Kuchyňskou vidličkou se nehybné rybky napichovaly. Tito nešťastníci přežívali v haltýkřu podle nátury i několik dní. Daleko lidštější, ale riskantní způsob byl chytat je jen tak do ruky. Nejlepší bylo, když se povedlo vranku přiklopit dlaní. Jen se někdy dost citelně ukázaly trny na jeho skřelích. Ranka po nich ráda hnisala jako od píchnutí se na bodliny v hřbetní ploutvi ježdíků, ševců. Mstili jsme se jim napíchnutím špuntu a pak škodolibě sledovali marnou snahu rybky o potopení. Když byli na řece racci,měli lehkou kořist.

 


Na plavačku se tam chodilo na parmy. Než se celý náhon přešel, vyneslo to dva až tři úlovky. Na rousnici nebo lépe na hnojáčky. Na chlebové kůrky, na samotný vlasec bez zátěže brali pěkní tloušti. Ti stávali v ouplavech za kameny a čekali co voda přinese. Specialitou dědy bylo chytání úhořů na plavačku přes den. Je to rybářsky blbost. Jenže pan Stárek to uměl. Jádro pudla bylo jinde. Večer tam byly nalíčeny náplavky, šňůry. Ráno vltavák, prut s velkými očky, dobrých šest metrů dlouhý. Moje účast byla nezbytná. Byla-li náplavka stažená po vodě, tak tam někdo byl chycený. Tam děda „uvízl“. Vázku jsem musel vyprostit. Posláním bylo povolit karabinku na konci provázku a zapnout ji na očko prutu. Pak už to bylo jednoduché. Ryba se vytáhla jako obvykle. Nesměl ale nikdo jít po druhé straně. Plavba byla tak úzká, že by nám bylo moc dobře vidět do ruky. Jenže se tam muselo buď plavat, nebo loďkou. A tak tam nebylo nikdy lidí jako na Karlovým mostě.


Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 05.04.2015  08:22
 Datum
Jméno
Téma
 05.04.  08:22 Von
 05.04.  05:25 Bobo :-)))