Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Kamejk: Na nábřeží - pod Bláhovy
Tady mi holky Jirsovy chytaly do lavoru potěr. Těch rybiček tehdy bylo. Dalo se je chytat jen tak, do holé dlaně. To při koupání u loďky. Měli jsme ji tam přivázanou na řetězu ke kovanému kruhu na uvazování vorů. Byl zde zabetonován ještě od doby co se po řece tahaly šífy. Ten náš přístav jsme tam měli celá dlouhá léta. Až do doby, než jej zaplavila Slapská přehrada. Později tam kotvily loďky dvě. To jsem už já měl taky svoji. Ale i přes silný řetěz a kovaný kruh jsme několikrát hledali naše lodičky až pod Velkou. Řetěz někdo přesekal, nám zbyl zámek a plavidlo pryč. Už tehdy musely být vybaveny cedulkami a číslem přiděleným Vodní správou - poříčím.
Ze dvora stačilo seběhnout soutkou a byl jsem u řeky. Tady pod farou došlo k proměně rybářského pulce ve skoro celého rybáře. To už mi byly asi čtyři roky. Děda ulomil zpětný háček na udici, vysoustružil držadlo na proutek z černého bezu a na kousek šňůrky přivázal asi 30 cm vlasce. Navázal menší háček bez protihrotu a byl jsem pověřen chytat rýbata. To byly nástražní rybky. Převážně hrouzci.
Na plechovce od povidel, byla na rýbata jsem i sedal. Hnojní červíci jako nástraha. Voda šla mírně zdvižená a tak o záběry nebyla nouze. Na přiseknutí to najednou nechtělo jen tak z vody. Docela se i bránilo. Vytáhl jsem cejnka, skaláčka. Snad 24 cm dlouhého. O to jak byl malý, byla větší sláva pro lovce Chudáka jsem tak dlouho ukazoval každému, kdo se nachomýtl, až cejnek lekl. Nakonec ho sezobaly na kousky nasekaného slepice. K tomuto dni někdy v červnu roku 1942 se datuje moje rybářská existence. Dodnes nepřerušená!
Jenže můj přesun v rybařině od klád na dvoře k Vltavě přinesl rodině starosti. Kluk za kládama mohl padnout nanejvýš do močůvky. Stačí ho vydrhnout a převlíknout. Jenže řeka je řeka. Kdo má čas s ním tam pořád sedět. Sice je to půl hastrmana, ale utopit by se mohl. A to by byla neslýchaná hanba. Byly rozděleny povinnosti. Teta dostala za úkol naučit základy. Zbytek děda vybrousí. Sice „na čubičku“ jsem se nad vodou chvilku udržel ale to nestačilo. Navíc už takového mrňouse docela slušně poslouchala loďka. A z ní se nedalo vždycky spadnout jen na mělčinu. Tak hezky tempa rukama a pohyb nohou. Celý týden to trvalo, než děda prohlásil “tauglich“. A šlo se na praxi. Ta spočívala v tom, že jsem si vlezl s dědou na loďku a jeli jsme na jez. To bylo asi 40 metrů. V půlce děda o mě zakopl a já spadl do vody. Převozník ale nezastavil. Teta v bojové pohotovosti přihlížela zoufalým pokusům svého žáčka snad o život a loďka přirazila k jezu. S použitím všech sil jsem se tam doplácal taky. Jenže v ten moment plavidlo odrazilo od jezu zpět k nábřeží. Chvíli jsem tam bulel a řval. Vsadil děda na to, že je před obědem. Jiného nezbývalo, než se přeplácat zpátky. Následovalo dědovo druhé tauglich. Ještě bude chvilku polykat andělíčky ale už se neutopí! Věštba to byla správná. Stal jsem se tak hastrmanem na tři čtvrti. Nebyl problém se potápět a uplavat skoro 40 metrů pod vodou. Dokonce došlo na to, že za svitu měsíce, když Vltava byla nádherná a voňavá ze břehu, jsem došel možná 5 km proti vodě a po proudu plaval do Kamejka. Řeka z tohoto pohledu byla ještě kouzelnější. Jen máma dokáže hladit a laskat človíčka s takovou něžností. Ke všemu kolem krajky z pěny a šum proudu. Bylo potřeba jen znát kameny v řečišti. Naplavat si na některý vyneslo přinejmenším krvavý šrám na břiše.
Samo nábřeží jsem chápal jako levý břeh Vltavy. Vymezovat je odspoda mlýn a nahoře most. Na most vedly úzké schůdky, které navazovaly mírně před domkem mýta. Mýtným byl pan Jirsa. Velký rybář ale s námi velké kontakty neměl. On chytal večer a v noci. Naší dobou byl den od rána do večera. Sám už nepamatuji, že bych kdy byl při placení mýtného za pěšího. Nad mostem už to bylo ke Břehům. Pravým břehem byla vždy Druhá strana, presentována hostincem pana Krůty. Vyhlášenou to plaveckou hospodou. Odshora byl na levém břehu areál školy. Pod ním domek mistra ševcovského pana Hulana. Žila tam s nimi babička, kterou děda ač sám dědek, vždy zdravil písničkou “Bábrlinko, bábrlinko z Podskalí“.
Vedle školy hospoda u Minaříků. Pod ní pro nás rybáře velice důležitý kanál. To byla vyvedená kanalizace do řeky. A protože k hospodě příslušela porážka, jedno z nejatraktivnějších míst po letních přívalech To ještě hřmělo a už jsem měl prut a později odvazoval loďku. Tam bralo všechno. Sice nějak to místo někdy nevonělo ale na rybách se to neprojevovalo. Vedle hospody holičství pana Hostaši. Na tehdejší dobu s nezvyklým jménem.Gustav se jmenoval. Později tam bylo zřízeno místní zdravotní středisko se stálou lékařskou službou. Ordinoval pan doktor Padevět. Tím pro mne odpadly cesty na kole do Krásné Hory k panu doktoru Kulandovi, kam jsem často vozil od dědy rybu. Následoval statek Říhových. Vyrůstal zde velice nadějný houslista, Toník. Často jsem při sezení na loďce obdivoval jeho kumšt. Vedle truhlářství Spálenských.
Další byli Bláhovi a proti vratům do dvora soutka. S dědou se pánové titulovali jako noční sůva a plavajzník. Děda občas častoval mistra pekaře, že “pekař peče housky uštipuje kousky, pekařka mu pomáhá uštipují oba dva“. I když se mezi lidmi říkalo že Bláhovi na vánočku a na mazance nezadělávají, protože se tam nosilo tohle pochutnání péct do pece a jejich vánočka voněla celým Kamejkem, nemohlo to být pravda docela. Paní Bláhovou nepamatuji. Žil tam bratr Josefa pekaře, hluchoněmý František, elegán syn Pepík a kráska Milena. Ta byla mistrem v chytání rousnic. Chodili jsme k nim na ně, protože měli zahrádku na naplavenině. Sbíralo se tak kolem pěti kop žížal. V mechu a sudě vydržely krmeny lógrem z melty hodně dlouho. Při velkém krupobití někdy v roce 1952 (nebo déle) zachránil Josef Bláha bratra, který byl na záchodě. Když vyšel do krup, ty ho srazily a Josef za pomoci dvou plechových kbelíků na hlavách jej dotáhl domů. Vedle Bláhových byla již zmíněná soutka
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora