Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nejtěžší zápas (2/2)


Jak dlouho ještě zvládnu boxovat? Pět, šest let? A co potom? Mládí v trapu, iluze taky, ovšem ty prachy… ty prachy zamčené v oprýskané plechové skřínce jsou skutečné. A můžou se zmnožit. Ať jde nějaká zpropadená čest do háje!


„Pozor!“


„Kryj se!“


„Uhni!“


„Ale ne!“


„Hrozná rána!“


Dopřál jsem mu luxus přímého zásahu. Z hlediště to vypadalo jako nešťastná chyba, nicméně já věděl svoje. Odkryl jsem se naschvál a on té maličké skulinky perfektně využil. Zhroutil jsem se s tupým dopadem na zem. Ležím bezvládně v rohu, ruce i nohy natažené a nehybné, oči směřující kamsi mezi hrstky rozvášněných diváků.


„Jedna!“


Rozhodčí ke mně pohotově přiskakuje a začíná počítat. Soupeř zprudka oddechuje, obchází kolem vlastní osy a nedůvěřivě mě pozoruje. Vzdám to? Mám už toho dost? Sám by to nejradši ukončil.


„Dvě!“


Kdepak. Nechce se mi zpátky na nohy. Jen tu prostě budu dál ležet, dokud neuslyším desítku.


„Tři!“


Diváci nadávají. Vztekají se a zlostně trhají tikety. Já je ale přece nenutil, ať na mě sázejí!


„Vstaň!“


„Dělej, ty srabe!“


„Hejbej se!“


„Seberte to hovno!“


„Už je na to starej!“


„Tak proč tam leze, když na to nemá?!“


Snažím se je neposlouchat. Hrozivý bzukot připomíná roj rozzuřených sršňů. Jen se na mě vrhnout!


„Čtyři!“


Proč? Proč bych se měl kvůli nim snažit? Chvíli mi fandí, pak nadávají, když vyhraju, budou mě plácat po ramenou, v opačném případě proklínat. Pár minut jsem jejich miláček a potom vyvrhel, kterého zasypou těmi nejsprostšími urážkami. Ne, kvůli takovým lidem se vážně nemusím snažit.


„Pět!“


Sorry, trenére, ale dneska už nevstanu. Ne, nejde to, neřvi na mě. Ani to šermování rukama ničemu nepomůže. Vzdej to jako já.


„Šest!“


Pohled mi zabloudil na Andreu. Zatraceně proč zrovna na ni? Proč vůbec jezdila se mnou? Kdyby zůstala doma… Ne, chodila na všechny zápasy. Nikdy nevynechala. Vždycky tady byla se mnou, kousek za provazy, a neúnavně mě podporovala. Nepřestala ani teď. Všichni kolem byli proti mně, jen ona dál stála za mnou. Dál mi fandila a skandovala mé jméno, co jí hlas dovolil…


„Sedm!“


Díval jsem se jí do očí a v ten moment se mi udělalo zle. Jak? Jak bych ji mohl zradit? Ona mi přece věřila! Jela sem jen kvůli tomu, aby mě viděla vyhrát! A já, co do prdele dělám já? Ležím na zemi a předstírám, že mi chybí síla vstát, jenže nechybí! Jsem akorát zbabělej hajzl, prodejnej boxer. Špína… Ne! Nemůžu ten zápas pustit.


„Osm!“


Zvedám se. Chci vstát, jenže zjišťuju, že to nejde tak snadno. Zaklesnu ruce do provazů, ale nohy neposlouchají. Tvář se mi křiví námahou i bolestí, v duchu si nadávám, leč marně. Jakási neviditelná síla mě neustále sráží zpátky dolů, do kolen. Soupeř už obchází vítězná kolečka. Ti šťastnější diváci mu aplaudují. Všichni kromě Andreji mě už odepsali.


„Devět!“


Ne, nejde to. Chci, tak strašně moc chci, ale… Bojuju sám se sebou a prohrávám.


„Vstaň! Ty to dokážeš! Já vím, že ano!“


Ten hlas… patří Andreje. Poznal bych ho kdekoliv. Vyhraju ten zápas pro ni! Pro každého, kdo sem přišel, aby viděl poctivý box. Když jsem byl malý, vždycky jsem obrečel prohru svého favorita. Kolik z nich to tehdy pustilo? Ne, nebudu stejnej sráč! I kdyby tady seděl jeden jediný kluk, kterému to není jedno, tak kvůli němu prostě musím vstát a bojovat dál!


„D-“


Rozhodčí se užuž chystá ukázat konec zápasu, užuž otvírá ústa, aby vyslovil to rozhodující slovo, když v tom-


Ne! Ještě není konec! Dokud neřeknu, že je konec, tak není konec!


Z posledních sil se narovnávám. Sok protáhne zklamaně obličej a starou tělocvičnou to překvapeně zahučí.


„Boj!“


Jsme znovu v sobě. Přišlo to moc rychle. Ještě nejsem soustředěný, nesrovnal jsem se a už přichází první tvrdý direkt! A další rána dopadá na mou hlavu. Zapotácím se. Motám se kolem provazů. Nespadni! Teď nesmíš spadnout! Jediná myšlenka, která mi pulzuje hlavou. Ustál jsem to. Sláva! Honem přitahuju paže k sobě a zachytávám předloktími další smrtící úder. Uvěznil mě v rohu. Nemůžu doleva ani doprava, z obou stran na mě prší krupobití ran.


„Dost! Dost!“


Rozhodčí mezi nás vlétl jako uragán vteřinu potom, co se rozezvučel gong. Zápas zvedl diváky ze židlí a ti spustili takový ryk, až téměř všichni přeslechli zvonek ukončující deváté kolo.


„Dostanu ho, já ho dostanu,“ mumlám si pro sebe, zatímco nabírám síly v krátké pauze. „Ještě tři kola, to je spousta času… Spousta času ho poslat k zemi… Dát mu k.o.“


„Desáté kolo!“


Vřítil jsem se do ringu jako rozzuřený lev. Cítím ohromný hlad po vítězství. Neskutečnou touhu být tím, kdo zasadí rozhodující ránu, vystřelí ruce ke stropu a přivítá na hrudi gratulanty!


Tumáš! A tady! Bum! Prásk! A ještě! Co tohle?! Zleva! Zprava! Úder na žebra! Na hlavu! A další! A ještě jeden! A znova! Tumáš! A tady! Bum!


Opanuju desáté i jedenácté kolo. Šest minut drtivého tlaku. Šest minut nasazení na hraně sebezničení. Ždímu ze sebe poslední špetky sil a cedím krev. Jsem na pokraji totálního vyčerpání, ale jdu si pro tu poslední ránu! Tu, která ukončí tenhle zápas!


„Do sebe!“


Dvanácté kolo. Teď, nebo nikdy! V hledišti to vře, ale mezi rohy zrovna tak. Opět se vrhám do ofenzívy, jenže narazím. A hned přichází protiútok! I soupeř zmobilizoval poslední zásoby energie a tlačí se vůlí do zakončení. Za žádnou cenu nechceme prohrát. Ani jeden. Nevnímáme čas, lidi kolem, dokonce ani vlastní těla ne. Bolest i únava jde mimo nás. V téhle fázi už je to o něčem jiném, je to souboj dvou odhodlaných srdcí, z nichž ani jedno nehodlá ustoupit!


„Vypadni odtamtud!“


Dostávám se do provazů a schytám dvě šeredné rány. Snažím se vymotat ven, když v tom přijde třetí. Zatočí se mi hlava a sálem to zděšeně zahučí. Na moment všichni zmlknou v očekávání konce. I Andrea hrůzou oněmí. Podlamují se mi kolena a protivník napřahuje ke čtvrté ráně. Tu neustojím…


„Ne!“

 


Ještě naposledy se vzchopím. Využiju drobné skulinky v postavení, kterou mi nabídne svým útokem. Jediná šance. Přesně mířená rána vykoná své. Zakolísá a nepatrně zacouvá. Napumpuje mi to adrenalin do žil. Vyskočím jako politý živou vodou! Jedna! Druhá! Třetí! Rázem si z něj dělám fackovacího panáka. Dav zavříská nadšením. Borec ustupuje zmateně do rohu. Vyčerpal se atakem a teď postrádá sílu se krýt. Do vzduchu stříká krev. Kolik ran ještě může snést? Dvě? Tři? Teď… Teď to rozhodnu!


„Od sebe! Dost! Nech ho!“


Gong… Chyběly mi vteřiny, pár pitomých vteřin, abych ho knokautoval! Kdybych ze sebe vydoloval o trochu víc sil, vzchopil se rychleji… Ne, to je pryč. Žádné kdyby v boxu ani v životě neplatí.


Oba mlčky čekáme na verdikt rozhodčích. Diváci bouří. Tělocvična se otřásá v základech. Komu přisoudí vítězství na body? Ten rozdíl bude těsný, neuvěřitelně těsný… Celé utkání bylo vyrovnané, každý jsme dominovali v jiný pasáži. Tají se mi dech. Nevím, vážně nevím. Mrknu okem po soupeři a vidím, že i on tápe a nervózně očekává finální rozuzlení. Tak kdo? Kdo, sakra?!


První rozhodčí sečetl své lístečky a jediný bod převážil misky vah na mou stranu! „Jo!“ vykřiknu radostí a ruce zatnu ve výmluvném gestu triumfu. Otočím hlavu a vidím Andreu, jak radostně poskakuje na útlých nožkách.


Druhý rozhodčí oznamuje stejný poměr, jenže tentokrát v můj neprospěch. Nyní se zase ozývá protistrana. Ani nedutám. Poslední rozhodčí se chystá rozetnout napětí, které by se dalo krájet. Rozhodčí v ringu mě chytá za paži. Naposledy na sebe s druhým borcem pohlédneme. Čí ruka poletí nahoru?


Jeho… Je to ta jeho. O bod… O jeden jediný bod… Rozhodčí mi pouští levačku, padám na kolena a smutně civím před sebe. Jsem vyčerpaný, zmlácený, ale hlavně – poražený.


„Jsi v pořádku, Romane? Romane!“


Zvedám hlavu. Spousta lidí se teď proplétá provazy a tlačí se doprostřed ringu. Většina z nich pospíchá gratulovat soupeři. Ovšem tenhle hlas… Ani v té sebevětší vřavě bych ho nemohl přeslechnout.


„Je mi to líto,“ zašeptám tiše a obejmu ji, jak jen mi to rozbolavělé paže dovolí.


„Co?“ vyhrkne nechápavě.


„Že jsem to nezvládnul. Že jsem prohrál.“


„Ale bojoval jsi až do konce! Nevzdal jsi to, ani když tě počítali! Každý viděl, že jsi tam nechal úplně všechno! Proč by ses za takový výkon styděl!? Jsem na tebe hrdá!“


Usmál jsem se a opatrně vstal. Trenér mi pomohl z ringu a následně razil s Andreou cestu. Abychom se dostali do chodby vedoucí k šatně, musíme projít skoro přes celou tělocvičnu. Bezmála padesát metrů pomalu se rozestupujícím davem. Na zemi se válí kelímky od piva i zmuchlané papíry. Najednou cítím čísi dotyk na rameni.


„Dobrej zápas, Romane!“


„Dneska to nevyšlo, ale nevadí. Super podívaná!“


„Kdybys měl o minutu víc času, dostal bys ho!


„Už se těším, až tě zase uvidím v akci!“


„Parádní box!“


„Příště to urveš, chlape!“


„Nejlepší mač, co jsem kdy viděl!“


Zastavil jsem se těsně před vchodem do chodby. Otočil jsem se. Desítky lidí stály kolem a skandovaly moje jméno. Vychutnával jsem si ten okamžik a řadu sekund jsem nebyl schopný se ani pohnout. Sledoval jsem to jak v transu. Pak jsem najednou prudce zvedl pravačku na znamení vítězství. Protože dneska, dneska jsem vyhrál ten nejtěžší zápas v kariéře. Co na tom, že za čest si nic nekoupíte. Když se narodíte, dostanete pouze dva dary. Život a čest. Jedno bez druhého postrádá smysl.

 

Tomáš Zářecký

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 10.12.2014  06:09
 Datum
Jméno
Téma
 10.12.  06:09 Bobo :-)))
 09.12.  15:16 Ferbl
 09.12.  14:28 Tonda
 09.12.  14:11 Von