Dovolená s milionářem
aneb Povídky o milionáři
Jedno moudré přísloví říká: Kdo šetří má za tři. Druhá moudrá pravda nám říká: Desetník je král milionů. Krásné přísloví, krásná rada, jejíž pravý význam poznáte, až když se s takovým milionářem setkáte. Může to být člověk pracovitý, rozumný, ale když to s tím šetřením přehání, je to chudák, který většinou žije sám jen se svými penězi. Člověk bez přátel, bez radosti, člověk v jádru nešťastný.
***
Když se ostrov objevil na obzoru, letadlo vyklopilo klapky na křídlech a řítilo se do moře. Slečna začala šmátrat pod sedadlem po plovoucí vestě. Milionář sedící vedle ní se vzepřel v sedadle a zíral do okénka. Letadlo se zakymácelo, zvedlo cestujícím adrenalin a posléze kola podvozku tvrdě křísla o betonovou přistávací dráhu.
„Čemu tleskají,“ podivil se Milionář.
Dívka čekala, že Milionář vezme z pásu oba kufry, ale když viděla, že si vzal jen svůj a její nechal obíhat, přiskočila a vytáhla ho. V autobusu se posadila opět vedle Milionáře. Projížděli ostrovem, pustou krajinou, neuvěřitelným suchopárem. U paty kopců na proužku mezi mořem a vyprahlou krajinou se ligotaly oázy zeleně, bungalovů a úzkých pláží. U každé jeden či dva páry lidí z autobusu vystoupily. Milionář a dívka vystoupili až po hodině jízdy na konečné. Milionář byl spokojený.
„Alespoň jsme si prohlédli celý ostrov zadarmo a nemusíme si už platit výlet.“
Dívka měla ještě v dobré paměti jeho větu: Co jsme ušetřili na ceně zájezdu, vynahradíme si až tam. Dopřejeme si. Dokonce před ní přepočítával eura na cestu, aby se pochlubil, že na všechno má.
Když se octli s kufry a slunečníky na prašné cestě, dívka čekala, že ji požene do těch krpálů až na vršek k jeskyni s kozím stádem u vchodu. Ještě mi poručí, ať každé ráno dám jednu na provaz a vyšlápnu s ní na pastvu.
Ráno obtěžkáni slunečníky se zvířeným prachem přibližovali k moři. Předjížděly je skútry a čtyřkolky. Na pláži se třepetaly řady slunečníků nad pohodlnými lehátky. Dívka si to k jednomu z nich namířila.
„Ne, ne!“ vykřikl Milionář, roztáhl vzadu u buriny padákové plátno a zatížil jeho rohy pískem.
„K čemu to?“ zeptala se udiveně dívka.
„Nebudeme vyhazovat každý den pět euro za slunečník.“
„Vždyť vás tady může uštknout zmije.“
„Když se na zmiji šlápne bosou nohou, tak vás neštípne,“ shrnul a rozhodně rozevřel nad rozloženým plátnem oba slunečníky. Pracně je zapíchl do písku.
Dívka v rozpacích přešlápla, rozhlédla se kolem a odešla si sednout dozadu pod průsvitný keříček. Za opticky klamným proužkem moře se zdvíhal další ostrov. Stejně šedivý, nehostinný, vyprahlý hřbet.
Milionář si navlékl ploutve a odplul daleko od břehu. Tak daleko, že se dívce ztratil z očí. Dívka se po chvíli šla namočit. Vlny narážely na břeh, tříštily se v bílých sprškách. Na to, aby plavala za Milionářem, tak dobrý plavec nebyla. Milionář se stále nevracel a dívka se začala nudit. Vydala se po pláži až narazila na nudisty. V první chvíli se zděsila, ale pak se obrátila a brouzdala se vodou zpět. Z druhé strany došla k solnému jezeru. Tam, kde nic tu nic.
Vrátila se zpět a posadila se na své místo pod svůj řiďounký keříček. Namazala se opět krémem a pozorně se rozhlížela kolem, zda se odněkud neplazí nějaký had. Mezitím se Milionář objevil na břehu, shodil ploutve a odběhl řadou slunečníků někam směrem k solnému jezeru. Za chvíli se vítězně vrátil s plnou pusu dozrálého fíku. Liboval si: „To je dobrota, já jsem jednou v Bulharsku přišel na trh, babka tam měla rozložených dobrých patnáct kilo fíků a já, že je koupím. Kolik, zeptala se. A já mál rukou? Všechny. Měl jsem jich plný pytel. Byly tenkrát za babku.“
„Jak to, že jste si tady koupil jen dva?“
„Nekoupil, dostal jsem je na ochutnání.“
„Koupíte si nějaké?“
„Nač bych je tady kupoval. Takové u nás v supermarketu dostanu taky. Ale jsou drahé. Jeden za patnáct korun.“
Druhý fík dívce nepodal, ale schroustnul ho sám.
Další dny tahali společně dříví do lesa, to je slunečníky na pláž. Milionář plaval a dívka se potulovala vyprahlou krajinou. Jednou kráčela tetelícím se žárem a u cesty zaslechla slaboučký pískot. Zastavila se a naklonila se nad suché trávy. Tam stála kvočna s hejnem žluťoučkých kuřátek. Byla ve střehu. Dívka vnímala její mateřský strach a odešla. Kus dál zahlédla černou kozičku. Na čem se pásla, to dívka nechápala, nikde ždibíček zeleného, všude jen sluncem spálené trávy. Dívka se přiblížila až ke kozičce. Dokonce ji pohladila. Kozička zvedla hlavu od země a nechala se hladit. Když dívka odcházela, kozička šla za ní. Dívka pro ni hledala nepatrné trsy zeleného. Bylo jí kozičky líto, zvláště když se podívala na její vystouplá žebra. V čase, kdy se Milionář měl vracet z pláže, dívka kozičku pokaždé opouštěla. Musela na pláž kvůli slunečníku. Sice by ho tam druhý den jistě našla, ale kdoví, zda by to Milionář přešel bez řečí, zda by to vůbec přežil. Ničemu a nikomu nevěřil.
Oni dva se na pláž vlekli tím vedrem každý den, zatímco ostatní jezdili na tříkolkách, na buginách, na skútrech. Dívka se za nimi závistivě dívala, jak každý jezdí bez helmy, vlasy jim vlají ve větru, chládek je oblažuje.
Jednou se osmělila: „Co kdybychom si půjčili skútr. Projeli bychom si celý ostrov.“
„Jestli chcete, tak si ho půjčit můžete.“
„Já myslím s vámi.“
„Nevzal jsem si úmyslně řidičák.“
„Je to jen za patnáct euro,“ žadonila.
Žadonila marně.
Když se předváděly večer na terase tanečky, Milionář rázně zdůraznil, že netančí. Když tanečníci předváděli tanec při světoznámé melodii z filmu Řek Zorba, dívka stála u sloupu a srdce se jí zajíkalo dojetím, zatímco Milionář seděl na terase a vařil si své večerní kafe. Najednou se spustil ohňostroj a v tu ránu vylítla odněkud hejna netopýrů a přelétla jim nad hlavami. Jediný silný zážitek z dovolené, uvědomila si dívka. Ovšem kromě pastvy kozičky, dodala posléze.
Poslední večer před cestou domů, rozložil Milionář svá eura a přepočítával je.
„Ani jedno jsem neutratil,“ spokojeně si mnul ruce.
Dívka si jen vzdychla, měla před sebou Molierova Lakomce, starce, který vězel až po krk v mamonu, téměř hladový a roztrhaný. Rozhodně všemi opuštěný, neboť své síly napřel do otvírání truhlic a přehrabování peněz.
Příště:Milionář a jeho malý ptáček...
Marta Urbanová
***
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky