Pamatuji se, když mi bylo deset let a do naší domácnosti byla zavedena telefonní linka. Byla jsem štěstím bez sebe, že mám spojení se světem, kamarádkami, později i kamarády.
Samozřejmě, jako i v jiných oblastech lidského počínání, i tady šel pokrok mílovými kroky vpřed, a my se, tu více, tu méně, přizpůsobovali.
Když začali po ulicích chodit lidé, kteří si drželi tu levé, tu pravé ucho, a mluvili sami se sebou, netušila jsem, že toto jest předobraz dnů příštích, a že po čase budě spíš kuriozitou potkat člověka, který nedrmolí sám k sobě, a nedrží si žádné ucho. Pravda, vzhledem k pokroku už zaznamenávám lidi, kteří si sice mluví sami pro sebe, smějí se, nadávají i brečí, a ucho si už nedrží. Nejdřív jsem si myslela, že se už zbláznili, a zapomněli, že s nikým nemluví, či zapomněli tu krabičku u ucha držet. Byla jsem velice rychle vyvedena z omylu – „vona mami mluví do mobilu, ale má mikrofon!“, soucitně na mne pohlédl syn, když jsem projevila mírný údiv nad švitořící dívkou s dlouhými vlasy, která v průběhu mé cesty v trolejbuse, trvající zhruba 20 minut, se propracovala od jemného chichotání až k velice odvážně eroticky laděným slovíčkům.
Dobrá. Zvykla jsem si i na samomluvce řidiče, kteří sedí ve vozidle sami, a mluví, mluví, mluví… Člověk si zvykne nakonec prý i na šibenici.
Prý. Já se začínám té šibenici v poslední době vyhýbat. Nejen, že člověk ztratil úplné soukromí, a je možno ho vysledovat doslova od postele, přes WC, až do divadla. Nikde nemáte jistotu, že vám to nezadrnčí, nezazvoní, nebude vibrovat. Jistě. Můžeme telefonek vypnout, ale po pravdě – málokdo to dokáže. Proč? Protože co kdyby zrovna teď byl nějaký veledůležitý hovor! Bez mobilu nelze žít!
Jak jsme žili tedy „před“ mobilem? Buď jsme doma byli nebo nebyli. Pokud jsme doma nebyli, bylo nasnadě, že máme jiný program, než sedět u telefonu a čekat, až zazvoní. Zkuste se někdy zaposlouchat – samozřejmě bezděčně a bez voyéurských sklonů – do slov samomluvců! Většinou sdělují, že už jsou v autobuse, že už jsou na cestě, že už byli v čistírně, a že těch rohlíků koupí tedy radši deset,( pokud neprožívají vrcholné sexuální rozjímaní před sluchy všech přítomných – bohužel, ne zcela ojedinělý to jev) Tedy informace, bez kterých by se opravdu nedalo přežít!
Budiž, já to tedy přežiju. Ale děsím se. Upřímně. Když takovým fofrem z velkého černého telefonu s kotoučem se přešlo ke krabičkám od zápalek, do kterých můžete mluvit i bez držení, obávám se, že ačkoliv již věku pokročilém, dožiju se bohužel i doby, kdy už nebudou ani krabičky, ani mikrofony ukryté pod vlasy, nebude již nic! Budeme mít každý již od narození v hlavě nainstalován nějaký čip, a budeme si volat jen myšlenkami, a přestaneme mluvit úplně, stýkat se s lidmi jen tak, na kus řeči, budeme propojeni a napojeni každý s každým.
Nevím jak vy, já se toho upřímně děsím. Ztráta soukromí, intimity, individualismu – je to pokrok? Nebo je to spíš zákrok – či jen krok – k totální záhubě lidského a tím pádem i mého já!?