Muž kolem sedmdesátky v šedivém klobouku a stejném odstínu pomačkaného saka sestoupil namáhavě po schůdcích osobního motorového vlaku na popraskaný chodník z neforemných dlaždic. Rozhlédl se po malém venkovském nástupišti a otřel si papírovým kapesníkem pot z čela. Tabule s názvem obce byla stejně nakřivo, jako střecha oprýskané budovy nádraží krčící se mezi vzrostlými kaštany. Motor vlaku zhasl a po chvilce se objevil starý strojvedoucí s ošoupanou koženou taškou přes rameno. Něco peprného prohodil směrem k mladé průvodčí, která proběhla kolem a posléze zmizela v kanceláři výpravčího a usmál se na našeho chlapíka s nabídkou, že mu pomůže s kufrem. Ten zdvořile, lámanou češtinou odmítl a vykročil k nevzhlednému nízkému stavení opodál spolu se strojvedoucím. Nádražák spokojeně konstatoval, že má dvě hodinky pauzu a zastrčil hodinky s utrženým řemínkem opět do kapsy montérek. Muž v saku přikývl a oba vstoupili do nevábné hospodské místnosti.
Parta různobarevné zdejší "elity" sedící v rohu místnosti u karet jako jeden muž pohlédla na dvojici příchozích, kteří si objednali utopence s cibulí a po jednom pivu. Jeden z obejdů se zvedl ze židle, přišoural k jejich stolu u okna a něco těm novým dlouze vysvětloval. Po chvilce se vrátil zpět s věncem půllitrů od výčepu a na stůl pohodil dvě krabičky cigaret. Společnost u karet obdivně zahučela a zamávala chlapíkovi v šedém saku. Kývl jim hlavou a snad se i pousmál, narozdíl od nádražáka. "To bych nedělal pane, není dobrý jim platit, stejně tady jen prochlastávají sociální dávky na úkor svých rodin a teď vědí, že máte peníze"… na půl úst prohodil strojník k štědrému dárci. Ten přimhouřil oči, dojedl svůj studený oběd, zapil několika doušky piva a nahmatal pod stolem svůj kufr, aby z něj vytáhl nějaké papíry, brožury a nákresy. Dvě hodinky příjemného rozhovoru mezi oběma muži uběhly jako voda, rozešli se...
Nebe potemnělo a kvapem se přiblížila noc. František kroutil na dráze poslední rok a poslední směnu před víkendem. Těšil se nejen na blížící se penzi, ale i dva dny volna. Ještě pár měsíců a bude mít času habaděj, na svou zahrádku, vnoučata, knihy. Ten Titanic je fakt hezkej ukončil své rozjímání u oblíbené melodie a ztlumil tranzistorák v kabině motoráku. Nevěděl ani náhodou kdo tu písničku zpívá, nerozuměl anglickému textu, ale bylo mu tak nějak příjemně u srdce. No, jsme doma, šichta konci, oddechl si. Jemně přibrzdil a zastavil vlak. Konečná. Rychlé rozloučení s mladou průvodčí, kterou očekával ten její na motorce, uzamčení kabiny. Vykročil pomalu směrem ke kanceláři výpravčího. Její okna svítila jako maják do tmavé noci a byla nezvykle plná lidí.
"Tak už je tady, to je on!"..ukázal výpravčí na Františka ihned jak vstoupil do místnosti. Jeden z přítomných policistů v civilu přisunul židli a požádal o několik informací. Strojvedoucímu se udělalo špatně a obličej mu zesinal. Pohled na hrůzné fotografie, jež předložil policista ho rozrušil. Přikývl, znal toho zavražděného muže, vždyť s ním před několika hodinami obědval v bufetu kousek od nádraží. Na stole ležely v plastikovém sáčku všechny věci mrtvého. Jeho kreditní karty, zakrvácená peněženka, hnědý kufr. "Můžete být bez obav!" , prohlásil suše policajt a pokračoval, "pokud vás to alespoň trochu uklidní, už je všechny máme, myslím pachatele loupežné vraždy. Vzali mu jen pár stovek na hotovosti a pas. Vše ostatní je tady na těch kreditkách. Život už ale vrátit neumíme."
"Proč ten muž vlastně přijel ?", otázal se znovu vyšetřovatel. "Vrátil se domů z ciziny, víte, on se tady narodil, chtěl finančně pomoct, postavit byty pro chudé, investovat do..do... pomoci tady těm cikánskejm,".. mávl rukou strojník."A ...a taky chtěl umřít doma, ve starý vlasti."
Cestou domů šel Franta jako ve snách, až ho probral křik pod pouliční lampou.
"Táhněte spát hajzlové, bude půlnoc!", rozkřikl se na výrostky a sám se poněkud podivil svému chraplavému hlasu.
"Co to tam máte? Dejte to sem!", přikázal přísně na zemí se válejícímu klubku těl. Ten menší z rváčů mu podává klobouk. Nádražák jej okamžitě poznává. Šedý, velký texasanský klobouk s několika krvavými skvrnkami zavražděného cizince - krajana.
"Co za to chcete grázlové?" hlesl a slova mu nešla z úst.
"Padesátku, stovku! Naval stovku!", doplnil starší z party a odplivl si.
František položil koženou tašku s nářadím na zem, vytáhl bankovku a hodil ji do prachu před mladé rváče. Jeden z nich ji obratně sebral a rozběhl se do vedlejší ulice. Pro jeho partu to byl nový signál, začíná další štvanice...