Klíče
Co jsem zůstala sama, pozvolna si s dcerou vyměňujeme role.
Dřív jsem to byla převážně já, kdo říkal:
„Teple se obleč, seď rovně, najez se, pořádně se oblíkej, vem si deštník“, teď to začíná říkat ona mně i když jakoby v legraci.
Možná je to ale u ní nemoc z povolání, je učitelka.
„Ale hlavně, mami, neztrať klíče“. To mi zdůrazňuje pokaždé.
Ano, to je věc, na kterou si musím dávat velký pozor! Nedostala bych se domů, nemá mi kdo otevřít. Učinila jsem různá opatření pro případ ztráty. Dala jsem náhradní klíče bratrovi, který bydlí 20km ode mě, a samozřejmě další má dcera. Od té mně dělí pouhé 3 km.
„Podívej“, říkala jsem jí a zároveň ukazovala, „koupila jsem si řetízek, takový poměrně pevný, na jednom konci má karabinku a na druhém co (?), kroužek na klíče. Hádej, co s tím udělám?“
Na kroužek jsem navlekla klíč od bytu, a klíč od vchodu do domu. Karabinkou jsem řetízek připla na kovové očko v tašce, kterou nosím ven. Doma mám ještě další svazek klíčů, ten obsahuje klíče od sklepa, nějaké buhví od čeho a klíč od bytu. Já myslím, že by se už nic nemělo stát. Tu tašku nosím stále na rameni, tam jsou klíče v bezpečí. Ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy!
Stalo se, že jsem něco nesla do sklepa, a zároveň vynášela odpadky. Oblečena jen tak po domácku, v papučích, vzala jsem svazek se sklepovýma klíčema, zamkla byt a šla.
Dala jsem věci do sklepa, vyšla ven s odpadky…
Ale ouha, co čert nechtěl, zabouchly se mi dveře od vchodu!
Nic se neděje, trošku do nich strčím, a ony se otevřou, dělala jsem to tak už 100x.
Jenomže, zapomněla jsem, že zámek nechal majitel domu spravit. Na četné žádosti mé i sousedovy. V domě jsou dva byty, a jedna provozovna. Zazvoním na někoho, přijdou mi otevřít, já to dělávám často. Zrovna včera jsem otevírala sousedům.
Zvoním, zvoním, nikde nikdo. No jasně, v provozovně už nejsou, vždyť je večer a sousedovic nejsou doma.
Zákon schválnosti! Co teď? No co, zavolám dceři, sedne do auta, za deset minut je tady. Zavolám, ale jak? Mobil mám také v kabeli, mimochodem na druhém řetízku.
Ale tady nedaleko je automat…
Sláva, v kapse domácího oblečení jsem nahmatala desetikorunu. Přijdu na místo,vejdu do telefonní budky, přístroj tam sice je, ale sluchátko? Utržené…
Někdo si hrál na Macha a Šebestovou…
Tak jdu dál.
Další automaty. Stojí u nich skupinka, dvě „malebně“ oblečené ženy a asi pět dětí.
“Budete volat“?
„Ale len si zavolajte, paničko, my tuná čakáme!“
Vezmu desetikorunu, hodím ji do příslušného otvoru, a vytáčím…
„Haló, haló Matýsku, nezavěšuj!“ Pozdě. Cvak, zvednul sluchátko a zavěsil...
Musím vytáčet znova. Pokládám sluchátko, čekám, že se ozvou padající mince. Nic!
„Ha, ha, krade… Je to taký kradoš, a pak, že enem my kradem. Taky nás okradol! Musíte tam hodit dalšie, my už sme tam nahádzaly penízkov.“
Moje situace je zjevně pobavila. Šacuju se, marně! V kapse už ani halíř. To je ale prekérní situace. Kam půjdu?
Pěšky k dceři? Začíná pršet a je mi zima.
„My vam požičáme, paničko, desať korun, ale vrátíte dvadcať...“ V dané situaci dobrá nabídka.
Přistupuji na ni.
Vytáčím znova.
Hurá, ozvala se dcera.
Zakrývám sluchátka a seznamuji ji se situací:
„Vezmi dvacku a moje klíče a přijeď tam na roh, víš kde, tam kde je ta lucerna.“
„Jo, vydrž, hned jsem tam!“
Vydávám se k rohu, brebentící houfek se mnou! „Vy máte takú peknú košilu, paničko, nemáte doma nějakú čo je vám už fest? A neco pre děti?“
„Bohužel, všechno jsem odvezla do charity.“
Konečně přijíždí dcera. Podá mi z auta dvacetikorunu, já ji podám nejbližší ruce, která se po ní natahuje, sednu do auta, ještě zavolám:
„Děkuji, jste moc hodné, moc jste mi pomohly“. Ještě jim zamávám z auta a odjíždíme. Opačným směrem, k mému domu jedeme oklikou.
Druhý den, jsem udělala víte co?
Nechala jsem si přidělat klíč od domu, a přidala jsem ho do svazku se sklepovými klíči. Snad tím mám klíčový problém vyřešen.
Marta Heraltová