Pod tímto názvem otisklo Právo 22. července reportáž A. Bortlíčkové z výstavby obří automobilky Kia Motors nedaleko Žiliny. Píše se tam:
V jedné části motorárny kompletují roboti v naprosté tichosti za stěnou z plexiskla motory. Naklánějí se, otáčejí, posunují, svařují, montují. V lakovně neunikne pozornosti laika zařízení, které každou karoserii ponoří do příslušného nátěru a rotuje s ní tak, aby se nátěr dostal do každé škvíry. V lisovně karosérii tvarují dvě 54000tunové lisovací linky – každých 4 až 5 vteřin připraví jeden panel karoserie. V karosárně je automatizace svařování stoprocentní: 310 žlutých robotů svaří za hodinu 64 karoserií.
Ještě dnes to zní pro mnohé čtenáře, jako pohádka, přelud z říše science fiction.
Pro mne však ne.
Před 20 lety bylo náplní mé práce školení šoférů, tak zvané Povinné poučování řidičů z povolání. Čtyři pracovní dny v roce, obvykle v zimních měsících, museli zaměstnavatelé uspořádat pro své řidiče školení. Byl to pro ně únik z každodenní rutiny, možnost se sejít a také se vyhnout obtížím roční doby na silnicích. Přednášející i účastníci pojali tuto povinnost různě. V krajním případě se lektoři v podniku jen objevili, dali napsat testy a za 2 – 3 hodiny shromáždění za blahovolného souhlasu vedení rozpustili. Řidiči, pokud je lektor nezaujal, hráli karty nebo se nezávazně bavili. Já bral své poslání vážně, a protože mi bylo jasné, že přednášet a upoutat pozornost po celou směnu je oboustranně náročné, vozil jsem na výpomoc projektor a půjčoval si tématické filmy v půjčovně krátkých filmů ve Štěpánské ulici v Praze. Tam se mi dostal do rukou propagační film firmy Chrysler, který předváděl vznik nového typu vozu od počítačově zhotovené makety v designérské dílně, přes schvalovací řízení, až po budování výrobní linky a předvedení veřejnosti. Film např. ukazoval, jak vybrali nejlepšího lakýrníka, který racionálními pohyby ručně stříkal karoserii. Při tom měl v pažích zabudovaná čidla, digitálně snímající každý pohyb. Ten byl potom naprogramován do chapadel robota, který těmito přesně stejnými pohyby spolehlivě přestříkal každou novou karoserii. Film převáděl i zcela automatizovanou počítačově řízenou výrobní linku, po níž se pohybovala karoserie a každý z mnoha desítek svařovacích robotů na ní provedl plánované svary, aby se nakonec hotová karoserie ponořila do barvy, přesně tak, jak to popisuje autorka v úvodní reportáži. Pak tam byla pasáž o kontinuálním přísunu dílů, o marketingu a finálním prodeji výrobku.
Končila osmdesátá léta a řidiči přímo řičeli rozkoší, protože to byl takový skok od tehdejší reality, že se to nedá ani popsat. Už v zobrazení práce na počítačích, kde stačilo klepnout na klávesnici, aby se upravil tvar či velikost a hned se nové řešení odrazilo na obrazovce, bylo na tu dobu neuvěřitelné kouzlo. Přenos pohybu natěrače do robota, nebo pohled na otáčející se chapadla robotů byl neuvěřitelnou fikcí, která se stala realitou. Na sekundy naplánovaný automatický přísun dílů bez meziskladů byl naprosto neskutečný a za reálsocialismu nepředstavitelný.
A protože jsem tehdejší režim nikterak nemiloval, přinesl jsem nazítří jiný film, československý, který byl natočen přímo v Liazu a předváděl výrobu nákladní liazky. Že se řidiči smáli, až plakali, není třeba dodávat.
Tento přístup vedl k tomu, že jsem požíval jejich maximální důvěry, školení oceňovali a o přestávkách mi sdělovali, jaké musí dělat fígle a podrazy, aby vůbec mohli pracovat. Když se mě na podzim 1989 po střetech demonstrantů s policií na Václavském náměstí zeptali, kdy si myslím, že už tomu všemu bude konec, řekl jsem jim, že tehdy, až na Václavák nepřijde 15 tisíc, ale 150 000 lidí. Za pár týdnů se tak stalo a řidiči mi to přišli připomenout, když jsem školil další várku z jejich podniku.
Měl jsem radost a pocit, že jsem také svým dílem přispěl.