Media každodenně představují vynikající výkony českých občanů, kteří zvolili za své povolání sport. Nemohu se však ubránit pocitu, že tady cosi nehraje, a že to, o čem se píše a mluví není sport, ale pouhý šoubyznys založený na sportovních výkonech a využívající státní příslušnosti aktérů k falešné celonárodní identifikaci.
Vyhráli jsme! Kdo vyhrál? Já ne. Ty snad ano, milý čtenáři?
Kdo má pravdu?
Pokusil jsem se tedy najít poučení v knihách.
"Sport, anglicky hra, zábava, značí po výtce nezištnou zábavu spojenou s vynikajícím nějakým cvikem tělesným a provozovanou většinou pod širým nebem…" praví Ottův slovník naučný, 23. díl z r. 1905 na str. 908, a pokračuje:
"Charakteristickou známkou sportu jest jistá ctižádost, která snaží se dosíci výsledků co nejlepších a vede k závodům, avšak často svádí k různým výstřelkům a honbě za cenami, jakož i přehnanou přípravou k závodům těm, (trainingem), nezřídka i zdraví škodí, na úkor sportu samého, jenž svou podstatou jest výborným prostředkem k utužení zdraví. Proto doporučuje se mírný tento tělocvik lidem, kteří pro své povolání nemohou s důstatek se pohybovati."
Tato definice plně odpovídá mým představám. Protože však jde o vysvětlení přes sto let staré, hledal jsem dál. V příručním slovníku naučném, který vydala Akademie věd v r. 1967 jsem se na str. 236 dočetl:
"Sport - (z lat. disportare - rozptylovati se), činnost založená na organizovaném závodění a soutěžení a snaze po nejvyšším výkonu, nemající charakter pracovního nebo výrobního procesu."
I tato definice se mi zdá být přijatelná. Soudím totiž, že se sport má provozovat pro radost z pohybu pro uvolnění, pro zdraví a kompenzovat každodenní stresy. Četl jsem před časem článek, který na statistikách dokumentoval, že v naší republice cvičí méně obyvatel, než ve srovnatelných civilizovaných státech. Víme, že tomu tak v minulosti nebylo. Byl tu Sokol, který vedl své členy k ideálu krásy nejen fyzické, ale i mravní a koneckonců i státem podporovaný ČSTV se snažil udržovat dobrý fyzický stav obyvatelstva "pro případ střetu s imperialistickými agresory".
I když dnes plynou do tělovýchovy v určité výši státní dotace, o skutečné sportovce, kteří provozují sport pro radost a své zdraví, nejeví mediální prostředky a vládní činitelé skoro žádný zájem. Že bude zakrátko již XIV. Všesokolský slet, na nějž se připravují desetitisíce občanů, a na nějž si platí výstroj i účast ze svého, zůstává téměř nepovšimnuto. Škoda. Mezi sokoly, a nejen mezi nimi, najdeme tisíce obětavých lidí, cvičitelů a trenérů, kteří věnují téměř bezplatně svůj volný čas sportovní výchově mládeže a svým vrstevníkům. To jsou právě tací, kteří se zasloužili o skvělé jméno sokolské tělovýchovy a sportu mezi dvěma válkami.
Dnes se dočítáme o vrcholných artistických výkonech sportovních živnostníků a jejich obdivování nahrazuje mnohým čtenářům a divákům vlastní účast na sportovním dění. Při tom se tito takysportovci ženou hlavně za penězi a své umění, byť vykoupené mnohaletou dřinou, jsou ochotni prodat tomu, kdo zaplatí více. Pro peníze riskují své zdraví požíváním podpůrných prostředků, a když by mohli přijít k finanční újmě, klidně odmítnou i státní reprezentaci nebo se usadí v některém daňovém ráji. Myslím, že pozornost, kterou jim věnují sdělovací prostředky, je nepřiměřená, a že by se měla zaměřit nejen na opravdové sportovce, ale zejména na vynikající pracovníky v jiných oborech: na vědce, lékaře, inženýry, pedagogy, poctivé podnikatele atp.
Nebo snad nemá naše republika jiné osobnosti hodné veřejného obdivu než je Hašek, Koller, Nedvěd a podobní?
Podle medií tomu tak asi je. Za jejich pozornost stojí jen baviči, šoubyznysmeni, podvodníci a kriminálníci.