Tak mne inspiroval článek paní Jany Muchové a její „tajemno“.
Všichni občas podléháme krásné iluzi, že cosi tajemného ovlivňuje náš život, že někdo, nebo něco může znát náš život minulý a ovlivnit náš život budoucí. Setkáme-li se ze záhadami, máme takové šimrání kolem břicha,na chvíli se ocitáme v mimosmyslovém vnímání. Výchova a prostředí nás ale vedly k střízlivosti, odmítání iracionality. Přesto se jistě mnohý z nás setkal s čímsi nevysvětlitelným. Já také.
Před mnoha lety za hluboké totality jsme na průmyslovce měli veselou partu , byli jsme útěkáři. Když většina neměla úkol z čehokoli, mrkli jsme na sebe a zdrhli ze školy. Buď do kina Čas, kde hráli i dopoledne a nebo někam, kde bylo laciné pivo a kafe. Na víc jsme neměli.
A tak jsme jednou dopoledne v družné veselosti seděli ve Slovanském domě, když mezi nás přisedl ošuntělý starší chlap a se slovy „dovolíš, kamaráde“ vypil jednomu klukovi pivo. Ten se chtěl ohradit, ale přísedící již ho bral za ruku a že mu za to pivo bude věštit. Rozpačitě jsme se smáli, ale on najednou uhodl, kdo jsme, co ten kluk dělal, že je kytarista, čundrák, že mu ta kytara bude osudnou, že ho vyhodí ze škol,y a že pak do roka na něj čeká smrt. To jsme brali jako blbý fór a další kluk řekl, ať to zkusí jemu. Podivný muž jen řekl, tebe vyhodí ze školy ještě letos a s těmadle už se nikdy neuvidíš. Pak vzal za ruku mne. Řekl, že sice vždycky věští z levé, ale že ví, že já tu pravou mám zmrzačenou z války, ač jsem tehdy byla prcek. Byla to pravda.
Pak se zasmál, a řekl, že jsem vodnář a lichá postava. Že jsem se narodila v lichý den, v lichý měsíc, v lichý rok, že jsem z lichého počtu sourozenců, že bydlím v liché ulici s lichým číslem domu v liché části Prahy, že se vdám v lichém věku, v lichý den i měsíc,že ve dvou manželstvích vychovám 3 děti, ale to manželství nebude poslední, poslední bude liché. Že mne v životě čeká lichý počet smrtelných ohrožení, že je přepluji jak vodnář se zdarem, že moji partneři budou mít sudá data…, a že bych mohla mít podobné schopnosti… No nám šla z toho hlava kolem. On se najednou zvedl, řekl - ještě jsem se nespletl a odešel v tom svém ošuntělém kabátě, shrbený a neznámý. My mu od té doby říkali jen jasnovidec.
Já jsem rekapitulovala jeho výroky. Narodila jsem se 25. 1. 1941, byli jsme 3 děti, naše ulice se jmenovala „U 3. baterie“, č.p.25 a část Praha 5. Jako malá jsem s dětmi utíkala, když houkali nálet a upadla jsem na haldu střepů a skoro si odřízla palec a část dlaně, ruka byla maličká a střepy velké. Bydleli jsme u vojenské nemocnice a vojenští chirurgové mi tu ruku perfektně sešili, pak jsem musela hrát na piano, aby se to rozhýbalo a dnes krom ošklivé jizvy nemám následky.
S odstupem času se událo vše. Kytaristu a čundráka vyhodili ze školy, protože patřil k vyznavačům západních písniček a nosil americké symboly. Šel pracovat k plavbě na šíf, zavazoval lano za pachole, utrhlo mu to nohu a on se pak oběsil. Druhého kluka vyhodili brzy, pro nějaké bezvýznamné šlamastyky se zmizelou třídní knihou. Pozval nás na mejdan domů, pili jsme jablečňák, a pak už jsme ho nikdo nikdy nepotkali.
Já jsem opravdu vychovala 3 děti, moji partneři jsou nositelé sudých dat, přeplula jsem 11 operací a tak snad propánakrále už nebudu muset splnit to poslední věštění a vdát se ještě do toho lichého počtu.
Od té doby jsem velmi odtažitá, nabízí-li někdo jasnovidecké a podobné služby, nebo když je kdokoli podstupuje. Ovlivní to Váš život, ať děláte co děláte. Máte to už v podvědomí a to pracuje za Vás. Zkusila jsem kdysi v dlouhé době nemoci kartařit. Mnohokrát se mi stalo, že karty ukázaly o lidech to, co jsem sice věděla, ale co oni sami popírali. Až mi u pár lidí vyšlo to nejhorší a já jim to nemohla říci. Ale splnilo se to.
Totéž se mi stávalo, když jsem viděla dlaň člověka, kterého jsem neznala a podle té dlaně už jsem cosi poznala. Přestala jsem kategoricky. Nikdy více. Nejkrásnější je vnímat ten reálný život nebo si říci jako věřící: co je nám souzeno, to se stane, a přijímat to jako dar. Radovat se z každého nového rána a nepátrat v hlubinách co by kdyby. Vždycky jsme šťastnější tím, co nevíme. Věřte mi, poznala jsem to!