Obávám se, že jsem si rozhněvala některé čtenáře, kteří se domnívají, že nemám psát o věcech dávno minulých a pro ně nezajímavých, jako je ta episoda se špiony a následným odebráním občanství z trestu. Za naše zlé činy proti republice. Možná, že se najdou i tací, kteří se domnívají, že se nám dobře stalo, neměli jsme se do ničeho motat. Ostatně například ve Švýcarsku se nesměli emigranti politicky angažovat vůbec, protože je tato země neutrální. My to všechno ale pokládáme za dost důležitou část našeho života a nedomníváme se už vůbec, že by se o tom mělo mlčet, když člověk píše vzpomínky.
Však my jsme si také nedali nohu za krk a nezoufali si, protože češství není uloženo v žádném kusu papíru, či v průkazu, ale někde docela jinde. Vzít nám ho nelze.
Rozhodli jsme se jet na dovolenou někam, kde je krásně a klid a kde jsme ještě vůbec nebyli. Volba padla na Korsiku. V holandském časopise pro automobilisty jsme našli inzerát, nabízející pronajmutí bungalovu u Porte Vecchio. Pán, se kterým jsem to vyjednávala, tvrdil, že nás tam nebude rušit nic jiného, než zpěv ptáků. Měl pravdu. Ale než jsme se tam dostali, prožili jsme něco jako Švejkovu budějovickou anabázi. Všechno jsme měli dobře zařízené už předem, loď na převoz z Nice do Bastie, pokoj v hotelu v Nice, protože loď vyjížděla brzy ráno a my tam museli dojet autem až z Holandska. Krásně vyspaní a nasnídaní si to tedy i s autem šineme do přístavu. Znervóznilo mně, že tam nevidím obvyklou velikánskou loď. Když jsme přijeli blíž, vysvětlil nám přístavní zaměstnanec, proč. Loď byla rozbitá a to už značně dlouho, několik měsíců. Po francouzském, či teda lépe korsickém zvyku, ale nikomu nedali nic vědět. Dlouhý had zklamaných čekatelů na loď se plazil k přepážce, kde úředníci udělovali jakési pokyny. Když jsme se k nim dostali, nabídla nám milá dáma tři možnosti: můžeme na Korsiku letět, (což s autem jde dost špatně), peníze nazpět, to jsme také nechtěli, na Korsice čekal zaplacený bungalov. Pak tedy třetí možnost, musíme dojet do Marseille, odtud jede večer jedna loď, která odveze naše auto a druhá převeze později nás. Obojí do Ajaccia. Vyrazili jsme velkým fofrem přes celé Cote d´ Azur do Marseille. Manžel, značně naštvaný, jel jak Caraciolla, blahé paměti. V Marseille jsme projížděli podle plánku města v Guide Michelin (to je ten, co jsou v něm všechny dobré restaurace) do přístavu. Šlo to docela dobře, až do momentu, kdy manžel náhle, bez varování, zabočil vlevo. Na můj zoufalý dotaz, proč teda proboha nejede dál po tom boulevardu, co vede až k přístavu, že jsem přece slíbila, že mu včas řeknu, pravil stroze:“Už jedu moc dlouho rovně“. Odbočil si tedy a projel téměř bez zastavení velikánskou podzemní garáží, do které v tom případě náhodou prostě vjet musel. Od té doby víme, co stojí neparkovat v Marseille v podzemní garáži: 6 franků. Tenkrát.
V přístavu jsme naložili auto na podezřele vypadající loď St. Boom, která vypadala jako kdyby už byla několikrát ztroskotaná. Protože jsme byli jedni z prvních, bylo naše auto dole v podpalubí. Což se později ukázalo jako velká výhoda. Přilepili se tam na nás dva Němci, kteří také právě nalodili svého ohromného Mercedesa. Co jako prý budeme dělat a kam že půjdeme. Osobní loď měla odjíždět až v 10 hodin večer. Řekli jsme jim, že si prohlédneme město a oni nás požádali, abychom je vzali sebou. Neuměli totiž vůbec žádnou jinou řeč než němčinu. Prošli jsme s nimi tedy celé město a starý přístav a rozhodli se jet na Chateau d´ If, (vlevo na obrázku) kde věznili hraběte Monte Christa. Germáni se udiveně zeptali o co jde, kdo to byl. Knihu neznali, film neviděli. Celé jsem jim to cestou zkráceně převyprávěla, já obětavá osoba. Manžel mezitím zjistil, že abbé Faria musel být spíš had než člověk, protože tou dírou co tam ukazovali, že se dostal do cely Edmonda Dantese, by normální člověk neprolezl. Němci zírali, zcela bez dechu ,jako malé děti a neustále se vyptávali. Já jsem ale ještě ke všemu musela okolostojícím několikrát francouzsky vysvětlovat, že jsem Holanďanka, protože někteří Francouzi nebyli dost nadšeni tím, že slyší kolem sebe němčinu. „Boches“, říkali pohrdavě.
Podařilo se nám naše společníky poslat z Chateu ´d If napřed, prostě jsme se s nimi elegantně nevešli do malé převozní bárky. Jeli jsme až tou poslední.
Seděla jsem dlouho na skále u moře, které si pohazovalo s velkými, krásně ohlazenými oblázky, hrály v zapadajícím slunci všemi barvami. Pomalu se posunovaly v mělké vodě, sem a tam. Krásný zvuk, uklidňující, který přímo hladil. Bylo tam tak kouzelně, že jsem se málem rozhodla zůstat tam sedět navždy a naslouchat zvuku přesunujících se oblázků. Být dozorkyní nad oblázky na ostrůvku Chateu d´ If. Ve světě jsem později našla ještě několik míst se stejným kouzlem, začarovaných, připadala jsem si tam, jako kdybych tam už někdy byla, tak zvané dejá vú, na místě, kde zmizel čas i známý prostor. Ale musela jsem se bohužel vždycky vrátit nazpět do reality.
Také tentokrát už na nás už čekali zneklidnění souputníci. Šli jsme tedy na večeři. V restauraci na přístavním molu jsme si my dva dali bouillabaissu, co máte také jíst v Marseille, že ano. Nejdražší variaci s humrem, ať nemají děti vánoční stromeček. Korýši, mušle, ryby, havěť jakási v tom byla. Vizte na obrázku. Naši němečtí spolucestující si dali sekaný biftek. Ryby prý neradi. Vezou si sebou i brambory, říkali, bůhví jaké prý v té Francii mají. Zjistili jsme z hovoru, že on je velmi bohatý obchodník se zeleninou z Hamburku. Ale o světě a životě věděli starou belu. Nouveau rich. Podivné, smutné, zbytečné bohatství.
Později večer jsme se nalodili i my na velkou a přepychovou bílou loď, kde nás hned u vchodu uvítal stevard v krásné bílé uniformě se zlatými epoletami a potom, co se podíval na naše papíry, které jsme dostali v Nice, uctivě pravil, že nás dovede do naší kabiny. Zírali jsme, byla to první třída. S německými obchodníčky jsme se dohodli, že se sejdeme v salonku na horní palubě. Po teplé sprše a jakž - takž převleku (všechno pěkné oblečení jsme totiž měli v autě a to už bylo někde na moři) jsme šli do salonku. Tam seděli naši známí jako zmoklé slepice. Žádnou kabinu nedostali. Boches. Spát museli na kožených pohovkách v salonku. Však se jim to moc nelíbilo, ale nijak jim to neublížilo. A vysprchovat jsme je nechali u nás.
Noc byla bouřlivá, moře neklidné. Ale moderní loď se stabilisátory neměla velké potíže a cestující také ne. Ráno po snídani jsme přistáli v Ajacciu. Loď s našimi auty jsme ale k našemu údivu nikde neviděli. Prý nemáme mít strach, ujistili nás, už se blíží. Ale na obzoru daleko široko nebylo nic vidět. Šli jsme tedy do Napoleonova rodného domu, všechno si prohlédli a dali si kávu. Vydali jsme se na prohlídku města. Dali si další kávu. Loď stále nikde. Další káva. Bylo to na infarkt. Už jsme znali skoro všechny obyvatele města osobně, s některými jsme se při potkání zdravili. Přinutila jsem pána v přístavní kanceláři, aby zavolal do toho parku u Porto Vecchio, kde jsme už měli dávno být, a ohlásil, že se dostavíme později a proč. Mohla jsem to sice udělat sama, ale jemu víc věřili, byl ouřad a hlavně mluvil „korsicky“. Byli jsme dost nervózní. Kde je naše auto? Dlouho po poledni se na obzoru konečně objevila loď a pomalu se blížila. Vypadala, že je nějaká nakřivo. Když se dostatečně přiblížila, uviděli jsme proč. Všechna auta, která byla umístěna na palubě, byla shrnuta na hromadu k jedné straně, jako obří rukou, a na tu stranu se také loď nakláněla. V noční bouři se totiž přetrhala lana, kterými byla auta zajištěna. Všechno bylo obaleno vrstvou soli, takže to vypadalo jako zasněžené. Na molo přivezli dva pány od pojišťovny, stoleček, židličku, psací stroj. Jeden pán zapisoval vzniklé škody, druhý je fotografoval. Trvalo to strašně dlouho, probíhaly srdceryvné scény, když někteří lidé zjistili, že mají místo auta harmoniku a tím pádem zkaženou dovolenou, která ještě ani nezačala. Bylo nám jich moc líto. Naše auto vyjelo jako jedno z posledních, úplně neporušené. Na oslavu dne ale urazil manžel o nízký strop v podpalubí anténu, kterou zapomněl v rozčilení odšroubovat. Museli jsme ostrým tempem vyrazit, abychom dojeli ještě trochu za světla do toho našeho parku jménem Le Lézardiere, čili ještěrka, u Porto Vecchio.
Když jsme tam k večeru konečně dojeli, našli jsme v háji korkových dubů na kopci nad zálivem opravdový ráj. Bungalov měl krásnou velkou terasu s vestavěným krbem, kde se dalo grilovat, bazén byl blízko a skoro jen pro nás, ze všech osmnácti domečků jich bylo obsazeno jen šest. Park byl zcela nový a bylo před hlavní sezónou. Byl tam báječný klid, ptáčci zpívali a po cestě se pomaloučku šinula želva. Výhled na záliv a moře nemohl být krásnější. Všechno divoce vonělo, takže jsme pochopili Napoleonův výrok, že by Korsiku vždy poznal, i kdyby byl slepý, podle její vůně.Začetli jsme se do přivezené literatury, abychom mohli systematicky ostrov poznávat. Koupili jsme si také nějaké jídlo a velký demižon korsického vína, rozé. Seděla jsem na terase a psala dopis našim českým přátelům v Holandsku. Byl to dlouhý dopis, na pokračování a na základě toho vína velice barvitý. Mají prý ten můj dopis dosud schovaný. Příští rok jeli také na Korsiku – a věřte, či nevěřte, od té doby tam už přes třicet let jezdí celá rodina každý rok, nyní už i s vnoučaty.