Jak jsme emigrovali VIII.
S maminkou jsme jezdili po celém Beneluxu, tehdy to ještě krásně šlo zajet kamkoliv,i do velkého města, například do Amsterodamu a klidně zaparkovat za pár guldenů auto někde„na grachtu“. Jediný problém byl, zapamatovat si dobře kde to bylo. A nezařadit při vyjíždění špatně rychlost. Byla to idyla, ale to jsme tehdy nevěděli. Prošli jsme skoro všechna musea a popili kávu v tak zvaných bruine cafés. Viděli i věci podivuhodné, například paní, která stála ve velkém okně suterénního bytu, pečlivě nalíčená a malebně a vyzývavě opřená o vyřezávanou židli. „To prodává tu židli?“ divila se maminka. Vysvětlili jsme jí, že jsme se nechtíc ocitli ve čtvrti, kde bydlí děvy lehkých mravů a tohle, že je jedna, co má právě službu, přestože je teprve odpoledne. Pracovaly „non stop“, tak, jako to vidíte dneska podle českých silnic napsáno neonovými písmeny na mnoha domech. Maminka si klidně všechno prohlédla, i dámy, které seděly v kombiné za oknem (v Holandsku je většina oken jako výkladní skříň) a háčkovaly či pletly, osvětleny barevně, většinou růžově nebo červeně.
Ale především jsme s maminkou různě hospodařily. Byla to pro mne vzácnost, vyrostla jsem totiž u babičky, bydlely jsme spolu v malé vilce na jihu Čech a maminku s tatínkem jsem viděla asi dvakrát do roka. Když mi bylo deset let, skončilo moje dětství. Vzali mě od babičky do Prahy, šla jsem do gymnasia, takže jsem měla nové spolužáky a k tomu rodiče, které jsem prakticky neznala – a oni mne také ne. Moje právě narozená sestra spotřebovala veškerou péči a pozornost rodičů. Měli poprvé ve vlastní péči dítě, do kterého vkládali všechny své naděje a také mi to nepokrytě oznámili. Pak přišly politické problémy po únoru 1948, otce dokonce na nějakou dobu zavřeli, manželství mých rodičů se pomalu rozpadalo a já poznala, co to je, cítit se jak nahý v trní. V šestnácti letech jsem se seznámila se svým manželem a v osmnácti se za něj provdala. Čas na to, poznat se s maminkou jsem tedy vlastně nikdy neměla. Až teď, v emigraci, na mne měla čas. Dodnes mám schovaný malý, častým používáním umolousaný sešitek v zelených deskách, kam tehdy maminka zapisovala svoje recepty i s připomínkami. Pomohly nejen mně, ale i jiným českým paním a dívkám při řešení základních kulinárních problémů. V receptu na kynuté těsto je u mouky připsáno: „I namíchat možno.“ Což byla svatá pravda, šlo totiž smíchat hladkou mouku a dětskou krupičku a vznikla docela dobrá hrubá mouka, knedlíky z ní byly prima. Také český ocet šel dobře nahradit, bylo tu na výběr tolik druhů a hořčice se kupovala pravá dijonská. Našly jsme v obchodě i tvaroh, který nebyl u Holanďanů nijak v oblibě, ale maminka už předtím udělala úspěšně tvaroh z jogurtu. Mléko je zde totiž nějak vytrénováno, že nezkysne a nezkysne. Jen s naším dodavatelem, který denně donášel do domu podle přání zákazníků mléčné produkty, měla maminka problém. Mluvila dobře německy a náš mlékař také, ale přesto vzniklo nedorozumění. Objednali jsme máslo, čili boter a ten dobrý muž přinesl margarin. „Nechci tohle, chci máslo“, pravila maminka, vracejíc mu balíček. „To je přece butter, teda máslo“, tvrdil mužík německy. Chvilku se tak přeli, až mu svitlo : „ Nojo mevrouw, vy asi chcete echte boter, čili pravé máslo“ zajásal. „No pochopitelně“, odvětila maminka, „máslo je máslo a margarin je margarin.“ Pak se ukázalo, že to pravé máslo se málokdo kupuje, protože je dražší a také proto, že se různým koncernům podařilo usilovnou reklamou přesvědčit lidi, že máslo je jejich jistá smrt. A tak se stalo, že máslo se v hovorové řeči holandských hospodyněk změnilo v margarin. Dodnes existuje jeden druh másla s hrdým názvem „Echte boter“. Maminka ale věděla svoje. A my také, dodnes margarin skoro vůbec nekupujeme. Manžel opovržlivě říká, že umělé hmoty nejí. Vzhledem k tomu, že je mu už víc než 75 let a je celkem zdravý, něco na tom bude.
Také vzpomínám, jak jsme vařily a praly v mnoha vodách ohavné držky, které byly v prodejně určeny pro psy a tedy nevyčištěné. Dokázaly jsme to, ale maminka nakonec prohlásila, že to za tu námahu nestojí, a že příště raději uděláme gulášovou polévku.
Jak to jen trochu šlo, tak jsme si brali v zaměstnání volno, abychom se mohli jezdit rozhlížet po Holandsku, hodil se nám místní zvyk brát si tak zvaný „snipperdag“, čili den, který byl jaksi odštípnut, odkrojen od celkové dovolené. Byla to běžná praxe, dovolená byla sice tři až čtyři pracovní týdny, ale všichni zaměstnavatelé preferovali, když si zaměstnanec vzal jen dva týdny v celku a zbytek „rozsnipproval“. Jakmile bylo trochu hezké počasí a v zaměstnání mohli dotyčného postrádat, snipproval. Jel někam na kole či pracoval v zahradě a tak zvaně profitoval z pěkného počasí. Ale my jsme jezdili po celé zemi, chtěli jsme mamince jednak ukázat to, co už jsme sami viděli a co se nám moc líbilo a také s ní objevovat nové a někdy přímo fantastické divy techniky. Například takový Afsluitdijk, co ho vidíte na obrázku nahoře vlevo a na té mapce Holandska vpravo jako docela tenkou čárku, končící u města Makkum. To je 30 km dlouhá a 90 m široká hráz, dokončená v roce 1932 po pěti letech, které si stavba vyžádala. Pracovalo na ní až 5.000 lidí. Také si představte, odkud odevšad vozili na stavbu kámen, do země, která sama má jen písek. Prý i z Československa nějaký kámen dováželi. Přestože na tuto stavbu byly plány již od 17. století, uskutečnila se až ve století dvacátém. Dnes by prý přišla asi na 650 milonů Euro. Hráz uzavřela Zuiderzee, takže přestalo být mořem a od té doby se jmenuje IJselmeer a voda v něm je tak zvaná brakická. Po hrázi se dá nejen pohodlně přejet do provincie Friesland, ale hlavně se to tehdy udělalo proto, aby se začalo s vysušováním IJselmeeru a vytvářením dalších polderů, aby měli Holanďani víc místa. Tam dole, kde na mapce vidíte Lelystad, je první polder.
Měli jsme ještě tolik neprozkoumaných měst a míst, která jsme znali jen z literatury a chtěli je navštívit. S manželem jsme například oba již od dětství milovali knihu od holandského autora Johana Fabricia : Plavčíci kapitána Bontekoe. Je to historie tří chlapců, Rolfa, Padde a Hajo z městečka Hoornu, kdysi známého a důležitého námořního přístavu, dnes již dávno zaneseného pískem.
Jenže v té době, kdy se holandské plachetnice Vereinigde Oostindische Compagnie, plavily za obchodem po celém světě, ale především do tak zvané Nederlandse Indie, dnešní Indonésie to byl velký přístav, kam připlouvaly ohromné trojstěžníky a kde se scházeli námořníci a známí kapitáni. Jeden z nich byl Willem Ysbrands Bontekoe, který vzal do služeb ty jmenované tři malé uličníky. Jejich dobrodružství na jeho lodi, která vyplula z Hoornu v roce 1718, popisuje Fabricius v tlusté knize, lásce našeho dětství. Jeli jsme se tedy i s maminkou podívat do Hoornu. Nedovedete si představit, jak nás to dojalo, když jsme v přístavu na zídce opravdu našli ty tři chlapce, jak čekají na kapitána Bontekoe. Sochař Jan van Drunen je udělal pěkně z bronzu a posadil je tam necelý rok před tím, než jsme přišli do Holandska my. Kdosi věděl, že přijdeme do Nizozemí a chtěl nám udělat radost.
S maminkou to bylo hezké, ale když odjela, tak žádný klid nenastal, hned po ní totiž přijelo ještě několik známých, na několik dnů, dělali nějakou okružní cestu po Evropě, většinou vlastním autem a pak se nám hned ohlásil švagr i s rodinou, tedy se ženou a pětiletým synkem, že nás také hodlají navštívit a že už mají všechno vyřízené. Bodeť by neměli, švagr byl tehdy u policie. Přiletěli také do Bruselu a manžel si musel vzít volno a jet pro ně na letiště. Měla jsem nepříjemný pocit, jako když se k nám blíží inspekce.
Švagrová, holka dost upřímná, mi hned po příjezdu prozradila, že jí tchán ještě na letišti na rozloučenou, řekl :“Jsem zvědavej, co vám dají.“ Říkal toho ještě víc a ona mi to všechno poctivě vyřídila. Veselá jsem z toho tedy být nemohla. Takže jsme je měli nejen tři neděle živit a bavit a vozit autem po různých radovánkách, ale ještě je zahrnout dary. Sami jsme přece začínali, měli jsme dluhů až nad hlavu a nejlepší by pro nás bylo bývalo návštěvu odříct. Důvod k tomu jsme měli pádný, já tedy především. Byla jsem totiž v jiném stavu.
Protože švagřík přijel s celou rodinou, domníval se každý, že chce emigrovat. Jenže, takové rozhodnutí, to byl pro něho velký problém. Všechno si prohlédnul, všade byl, ale rozhodnutí emigrovat by byl musel udělat sám, a to na něj bylo moc. „Poraďte mi“, žadonil. To jsme zásadně odmítli, k něčemu takovému se člověk musí rozhodnout docela sám, v tom nikomu vůbec poradit nejde. „Kdybych si aspoň zlomil nohu a prostě tady zůstat musel“, naříkal. Když se pak slavně vrátil do Prahy, neměl prý v kanceláři už ani židli. Ale co měl, byl skvělý kádrový posudek, protože nezůstal v kapitalistické cizině. Však toho také dobře využil pro svoji další kariéru. Jen ještě asi rok po této návštěvě s námi písemně komunikoval, ale pak se na dvacet let zcela odmlčel.
Švagrová jen sbírala předměty, které chtěla vzít sebou, co chvíli spočinula na něčem se zálibou okem a říkala : „To by se mi také líbilo.“ Dala jsem jí nakonec i krásný šedý kostým, který jsem si právě pořídila, jen proto, že neustále říkala, že přesně takový si vždycky přála a já tomu už nedovedla čelit. Byla jsem z toho všeho prostě strašně unavená.
Jen malý synoveček byl ještě opravdu dítě. Když jsme ho zavedli do velkého hračkářství a řekli, aby si něco vybral, že mu to koupíme, tak se pečlivě rozhlédl a pak se rozběhl ke zdi, na které visela malá dětská šavlička. „Tuhle šavličku, tu mi prosím kupte, tu bych chtěl.“ Žádná auta, vlaky, nic z toho, co ho obklopovalo. Jen tu malou šavličku za tři guldeny.
Odjeli, a my si dovolili krátký oddech v belgických Ardenách. Mnoho volných dnů a peněz nám už nezbývalo, spotřebovali jsme všechno na návštěvy.
Moc dobře se mi nevedlo. Vlastně mi bylo nějak čím dál, tím hůř. Koncem léta jsem skončila v nemocnici a po několika dnech marných pokusů lékařů jsem přišla o téměř pětiměsíční holčičku. Té by dnes bylo už 36 let. Měla se jmenovat Alenka.
Neměla jsem dlouho náladu na nic a na nikoho. Všechno bylo jako v mlze. Vrátila jsem se do zaměstnání a jen napolovic vnímala soustrastná a povzbuzující slova kolegů . Neustále nás tehdy někam zvali, těšili, vyprávěli o svých vlastních ztrátách. Nechci o tom mluvit, stejně jako jsem tehdy nechtěla. Píšu to sem jen proto, že to nejde úplně přeskočit a pominout. Je to příběh, který se v mém životě stal.
Věra Pokorná