Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme emigrovali (VII.)
 
Tak jsme se trochu dramaticky rozloučili s vlastí a šťastně vrátili do Holandska, otřepali se a rozbalili několik dárkových balíčků, které na nás čekaly.Byly to malé pozornosti od holandských kolegů a známých  a jeden balíček od organizace Fovin, která se starala o uprchlíky všeho druhu.
V tomto balíčku bylo mimo čokoládu, sušenky v roztomilé plechové krabici s obrázky (ve všech holandských domácnostech v různých variacích se vyskytující a později námi označovanou jako „past na sušenky“) a kafe i oznámení, že se skupina Čechů a Slováků chystá založit nadaci nazvanou Nederlandse Stichting Comenius, a ta že chce vydávat pro české a slovenské krajany časopis „Okno dokořán.“  Připojen byl dotaz, zdali bychom měli zájem. Protože do všeho rádi strkáme nos, tak jsme hned poslali do redakce dopis s přihláškou  s nabídkou naší pomoci. Ozvali se obratem. Každá ruka, noha i hlava byla vítaná. Čechů totiž nebylo a není v Holandsku nijak mnoho, podle oficiálních zpráv jich po srpnu 68 přišlo jen 500 a dodnes je nás tu všeho všudy asi 3.500. Těch, co byli ochotni věnovat svůj volný čas, a k tomu trochu peněz, bylo ještě méně.
Brzy jsme se sešli s lidmi v redakci časopisu a začali různě pomáhat, jak s úpravou, tak jako pachatelé příspěvků. Pod pseudonymem a nebo jen nějakými iniciálami podepsaných, byli jsme o to žádáni příbuznými, kterým se sice zatím nic nestalo, ale měli obavy, co kdyby. Tím začala naše práce v krajanských kruzích, která trvá v různě pozměněné formě dodnes, tedy 37 let. Přestože nám to přineslo mnohá zklamání a též nás to stálo hodně peněz, nikdy jsme svého rozhodnutí  nelitovali. Poznali jsme tolik různých lidí, tolik různých charakterů hodných obdivu i zase trochu méně obdivuhodné, v Holandsku i jinde ve světě - a vyslechli jsme  příběhy nesmírně zajímavé, tragické i humorné, takže to stálo za to. Psát o tom nechci, označili byste mne za bulvární autorku. I když bych si k tomu nepřimyslela ani čárku.
Základní problém s časopisem byl tehdy především v tom, že nikdo neměl pořádný český psací stroj. Našel se tedy jeden, prastarý, a když se tak dívám na ta první čísla časopisu (ještě je máme schovaná) tak je to bída. Bolševici, kteří to pečlivě sledovali, z  toho museli mít přímo srandu. Ne z obsahu,ten byl někdy až překvapivě dobrý, ale z formy, tisk byl děsivě nekvalitní. Vydávali jsme asi sto čísel, to vám žádná tiskárna nevezme. A žádný sazeč nevysází, i kdyby ta legrační písmenka měl. Ostatně jsme na to neměli peníze. Později jsme psali na stroji bez diakritiky a tuto ručně přimalovávali. Strašná práce. Proklínali jsme mistra Jana Husa, který odstranil spřežkový pravopis a nahradil těmi zatracenými háčky  a čárkami - a vůbec. V časopise byly nejen zajímavé články od sociologů a historiků, ale i od českých psychologů, kteří se zabývali od začátku problémy, které emigrace sebou přinášela. Jeden z nich je dodnes naším přítelem. Byla to  přes všechny potíže rozmanitá a interesantní práce. Ve spolku, tedy nadaci Comenius se sešli různí lidé, mnozí byli v Holandsku už déle a jejich pohled na nás, nově příchozí „osmašedesátníky“ a na Československo byl trochu překvapující a poučný . Byli jsme totiž podle nich všichni komunisté. Diskutovali jsme o tom dost vášnivě a často. Bezvýsledně. Profesor Ota Ulč kdesi vyslovil myšlenku, že každému emigrantovi se rozbijí hodinky o hraniční kámen v tu chvíli, kdy překročí hranice – a čas, jakož i veškerý vývoj se tím pro něj tam  doma zastaví. Není  daleko od pravdy. Ale o tom jindy.
V zaměstnání šlo všechno až moc dobře, a mne začalo pálit dobré bydlo. Stále jsem přemýšlela o tom, že bych měla dostudovat. Šla jsem se o tom poradit s milionářem „panem Harrym“. Byl to totiž nejen dobrý obchodník, ale i velký milovník umění, sám také docela dobře maloval, ale nikdy nikomu své obrazy neukazoval. Ze všech malířských směrů měl  nejraději impresionisty, vlastnil jednoho překrásného Moneta, kouzelný akvarel od Signaca a mnoho jiných obrazů , všechno jsem to později mohla vidět v jeho ateliéru i v domě, kde bydlel. Dokonce i některé jeho vlastní práce. Měl také rozsáhlou a velmi cennou sbírku prekolumbiánského umění, pomáhala jsem mu dát dohromady katalog, který potřeboval, když se ji celou rozhodl prodat u Sotheby´s v Londýně. Žádné z jeho pěti dětí se totiž o umění a už vůbec ne o jakési prekolumbiánské sošky a hrnky příliš nezajímalo. Rozbíjely jen auta z jeho vozového parku a utrácely jeho peníze. Třetí generace, známý jev.
Vyslechl mne pozorně a povídá :“ Poslouchej dobře, co ti teď řeknu. Budeš potřebovat nejméně rok, abys se naučila holandsky natolik, abys vůbec studovat mohla. Pak budeš jistě nejméně tři roky ve škole. Spočítej si, kolik ti už bude let. A hlavně, co potom budeš? Pravděpodobně nezaměstnaná historička umění. Já ti nabízím jiné řešení : chystám se už delší čas otevřít malé vydavatelství, přímo tady ve Weertu, v tiskárně. Sloužilo by jen tomu, aby se u nás mohly tisknout bohatě ilustrované knihy o umění, které ovšem kompletně vytvoříme, a jako úhledný balíček nabídneme různým zahraničním vydavatelům, abychom získali větší náklad. Máme tisíce reprodukcí uměleckých děl, diapositivy i litografie, které je ale napřed potřeba nějak uspořádat. Sehnat autory není problém. Jestliže se nebojíš začít všechno od úplného začátku, svěřím ti vedení tohoto vydavatelství.Musíš mít jen ještě nějaký čas trpělivost.“
Zvolila jsem tedy s těžkým srdcem jistotu: mít  stálé zaměstnání. Dnes vidím, že to bylo velmi moudré rozhodnutí. Byla to i bez akademického titulu krásná léta, i se všemi potížemi a prohrami. Ale to přináší život vždycky. Omlouvám se těm, kterým připadá můj popis života v emigraci příliš „růžový.“ Vím, že Rudé Právo přinášelo zcela jiné informace, samé články o neúspěšných emigrantech, kteří živoří v táborech a živí se odpadky a pokud mají peníze, tak to je od revanšistů a americké tajné služby. Většina lidí tomu dodnes věří. Jistěže se některým lidem příliš dobře nedařilo, ale já , pokud jste si všimli, píši náš  příběh. Ostatně, potíže přijdou, jen trochu jiného druhu, nezoufejte.
Manžel se mezitím věnoval svým věcem. Za peníze, které v Praze vyměnil, koupil starého Opla v barvě, které jsme říkali „hnusná jarní zeleň“. Řidičský průkaz neměl, musel tedy do autoškoly. Vše v holandštině. Věřte tomu, nebo ne, udělal zkoušky po šesti lekcích jízdy a  nějakých těch večerech strávených nad teorií. Naštěstí se tu nemusí řidiči učit rozebírat auto a podobně, proč to jezdí, to je věc odborníků, stejně tak jako opravy. Musíte jen vědět, kudy se tam leje benzin. Tehdy ještě existovala báječná možnost pro ty, kteří se chtěli naučit řídit auto: mohli řídit i bez vykonaných zkoušek, když vedle nich seděl někdo, kdo řidičský průkaz měl. A toho manžel bohatě využíval, jezdil se všemi kamarády a známými, každý večer a každý víkend. Je dodnes velmi spolehlivý a klidný řidič, kterého dokážou  vyvést z míry jen automobilisté v Čechách. Jezdil autem vždycky velmi rád, a když později pracoval v Německu a dojížděl 22 let denně 120 km, tak se mu to hodilo. Byl to opravdu dobrý trénink. Přestože jsem najezdila mnoho kilometrů sama, nebo se šoféry a s kolegy, jezdím nejraději s ním a dělám mu navigátora. Kupodivu umím dobře číst v mapách, ačkoliv se o ženách tvrdí pravý opak. Také okamžitě poznám, kdo má řidičský průkaz  z míst na východ od Aše. Jsou to většinou netrpěliví řidiči, kteří se domnívají, že musí jet co nejrychleji, tak rychle, jak jen jejich auto dokáže a neberou na nikoho ohled.
Příšerně zelené auto zanedlouho vystřídal Opel Record, ke kterému jsme přišli dost divným způsobem. To bylo takhle: Manžel se mi zamiloval, a to do  Forda Camaro, kterého nabízel obchodník ojetými auty ve vedlejším městečku. Počítal a počítal a spočítal, že když dá svoje auto na protiúčet a něco připlatí, tak bude Camaro jeho. Dojeli jsme tam tedy a auto koupili. Ujeli jsme jen několik kilometrů, pak už odmítlo jet dál. Zavolali jsme tedy  tomu obchodníkovi, který hned přijel, odtáhl nás zpět a slíbil, že auto bude opraveno. Abychom měli čím odjet domů, půjčil nám jakéhosi jiného Opla Recorda, prý to pak vyměníme. Dal nám  k němu papíry  a my odjeli. Manžel sice brblal, že teď nemá žádnou jistotu, ale náš českoholandský kolega, který tam byl s námi, pravil, že je to o.k. Nebylo. Když jsme za několik dnů přijeli a vyžadovali své Camaro, obchodník nás sprostě vyhodil. Že prý jsme si koupili to, co máme a na co máme papíry. Nic nepomohlo. Museli jsme tedy auto, které jsme nechtíc koupili, dát opravit, stálo to dost peněz. Později, na dovolené v Norsku nám udělalo docela dobré služby. Rádi jsme ho ale nikdy neměli, bylo neustálou připomínkou toho, jak jsme hloupě naletěli podvodníkovi. S jistým škodolibým zadostiučiněním jsme se za několik měsíců dočetli v novinách, že tomu obchodníkovi s ojetými vozy někdo vyhodil do povětří jeho luxusní vilu. Jeli jsme se tam podívat, barák byl teda skutečně jen ruina, zcela neobyvatelný. Naštěstí v něm zrovna nikdo nebyl. Těch, které podvedl a okradl bylo asi víc.On každý není tak mírumilovný, jako my. Zajímavé bylo, že se hned odstěhoval neznámo kam. Asi už měl dost nakradeno. Ale ta jeho vila, to jsme opravdu neudělali my.
Rok 1969 jsme mohli z našeho hlediska, mimo jiná trefná označení, nazvat rokem návštěv. Z Československa tehdy pouštěli celkem bez problémů každého, a my jsme nakonec pracovali zcela legálně v cizině. Přijela samozřejmě moje  maminka, která už byla v pensi, ale stále ještě pracovala, protože se doma celkem  nudila. Ač učitelka, pracovala celý život v obchodě a byla ráda mezi lidmi. Moje mladší sestra, nedávno provdaná, měla jiné starosti a maminku momentálně moc nepotřebovala. Prý přijede i s manželem později, psala.
Maminku jsme u nás viděli moc rádi. Hospodařila nám v bytě jako dobrý skřítek a vynalézala různé možnosti, jak z holandského materiálu vytvořit různá tradiční česká jídla. Provezli jsme jí autem po celém Beneluxu, to se jí velmi líbilo. Vyzbrojena knihou o Tylu Uilenspiegelovi  zkoumala krajinu, kde se kdysi pohyboval. V Naardenu, v museu Komenského našla za trámem zastrčený obraz Masaryka a nemohla pochopit, jak to, že i tady… Až když jsme jí vysvětlili, že budova i museum jsou v rukou Československé ambasády, pochopila. Byli jsme jí především  nekonečně vděčni za to, že nám posílala  knihy, které zachránila z našeho bytu. Smělo se posílat 20 kg týdně a to ona chudinka poctivě dělala. Knihy jsou ohavně těžké a my jich měli přes 3.000. Jenže, naštěstí pro maminku, se mnohé z našeho bytu ztratily neznámo kam.
Návštěvy tedy začaly přijíždět a my se radovali. Jenže, ukázalo se, že co je moc, to je moc. Ale o tom až příště.
Věra Pokorná


Komentáře
Poslední komentář: 09.01.2006  20:11
 Datum
Jméno
Téma
 09.01.  20:11 Věra NL kdo je emigrant
 09.01.  19:01 Zlata emigranti
 09.01.  17:13 Kamila take
 09.01.  13:45 Lenka hm
 09.01.  13:16 Věra NL co na to Bůh
 09.01.  07:21 Lenka energie
 08.01.  22:17 Věra NL kriminální energie
 08.01.  14:54 Karel úvaha
 08.01.  12:00 Věra NL odpověd na otázky Kamily a Marty, něco pro Jana
 07.01.  15:57 Marta češi
 07.01.  12:06 Jan podvodnici
 07.01.  08:43 Kamila něco zvědavosti