Všichni tatínkové byli ti nejlepší. Z takového ocenění se snad vymykal jen málokterý. Samozřejmě, že náš tatínek, byl skutečně ten nejlepší tatínek, prostě tatínek s velkým „T“, i když jsme mu už mohli tykat, zatím co tatínek svým rodičům a stejně tak i my, onikal.
S podzimem nastávala doba dlouhých večerů a ty nám tatínek dovedl náramně zpříjemnit. Neznali jsme rádio, ne tak televizi, dokonce jsme ještě neměli ani elektřinu. Veškeré dění u nás doma se odehrávalo v kuchyni. Byla to naše společenská místnost a jejím centrem byla žlutá petrolejka. Její mosazná noha umně cizelovaná, představovala ženu, která v ruce držela velkou cibuli nádoby na petrolej. Vydávala velmi sporé světlo, ale muselo nám stačit na psaní úkolů, maminka u něho šila, pletla a hlavně zašívala.
Petrolej stál peníze, a tak se muselo šetřit. Než se světlo s požehnáním sv. Floriánka rozžehlo: „svatý Floriánku, opatruj nás od ohýnka časného i věčného“, držela se každý den černá hodinka.
Dobytek se poklidil ještě za světla. Potom jsme se shromáždili všichni v kuchyni. Vlastně kde jinde, když v jizbě se zatápělo těsně před spaním, zatím co v kuchyňských kamnech se v zimě topilo s malou odpolední pauzou celý den. S nastávající tmou se kamna stávala dominantou. Světlo procházející přes vrátka, házelo na protější stěnu neskutečné mihotající se tvary a vytvářelo tajemnou atmosféru. Každý z nás zaujal nějaké posazení, jenom tatínek chodil. Rázoval pomalým krokem po kuchyni tam a zpět a kouzelně vyprávěl. Když jsme byli menší, byly to pohádky, nejkrásnější byla o Bodříkovi.
S naším dorůstáním se měnilo i téma tatínkových vyprávěnek. Za první světové války v roce 1916 rukoval jako osmnáctiletý. Hrůza tohoto prožitku se do něho zakousla navždycky a on nám ji svým podáním zmírňoval. Bylo to přece dávno a pro nás už to byla také pohádka, když „atilerija bila“. Tatínek měl zvláštní způsob vyprávění – hovořil plynule a najednou, když hledal myšlenku, se s pokašláním zarazil a zmlkl. My jsme ztichli jako pěna a v tom napjatém očekávání bylo slyšet jenom praskání ohně. Po chvíli tatínek pokračoval.
Toto představení se u nás odehrávalo skoro každý podzimní či zimní večer před rozsvícením lampy. Tatínek si vždycky vymyslel něco, čím by tu černou hodinku vyplnil. My jsme se nikdy nenudili, i když jsme některé jeho vyprávěnky slyšeli mnohokrát.
Teprve dnes vím, jak to pro něho bylo náročné. Celý den pracoval v továrně firmy Bernkopf, většinou „na place“. To znamená, že mrzl venku.
Potom na něho čekala hodinová cesta domů. Po příchodu musel vykonat ty nejtěžší práce v hospodářství a bylo jich dost i v zimě. Nanosit vodu pro dobytek, nařezat sečku, nachystat krmení, štípat dříví. Místo odpočinku se věnoval nám, dětem.
Nemůžeme chtít – zaplať Pán Bůh – aby otcové dnešním dětem vyprávěli zážitky z války, vždyť už nepoznali ani tu druhou světovou. Jen zhasněte světla, vypněte sdělovací prostředky, i mobilní telefony a dejte dětem jenom svůj hlas. Třeba jim vyprávějte o tom, co jste přes den zažili. Nedovedete si představit, jak velké úroky vám vynese tento vklad.