Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Těžký život literáta


Snad každý, kdo se někdy pokoušel stvořit něco víc než jen povinný sloh do školy, cosi podobného zažil. Tvůrčí činnost je nevyzpytatelná. Inspirace si vás najde kdykoli a kdekoli, zejména když to nejmíň čekáte a nemáte jak své myšlenky zaznamenat. Naopak ve chvílích, kdy máte konečně čas jen a jen na vytoužené psaní, nemusíte se o nic starat a notebook poslušně čeká na výplody vašeho geniálního (popř. chorého) mozku, prsty akorát nečinně odpočívají na klávesnici.


Je to zákon schválnosti. A přitom by vše mělo být tak jednoduché! Teď máš čas, tak piš. Teď musíš udělat tohle, tak to dělej a nerozptyluj se. Prostinké, leč absolutně nefunkční. Když se mi vzácně podaří ukořistit si nějakou tu hodinku jen pro sebe, kolem se rozhostí relativní klid a já se můžu konečně vrhnout do práce, jako bych tím rázem utnul tok svých myšlenek a proud mých nápadů vyschl.


Marně si procházím útržkovité zápisky, přepisuju poznámky, bloumám v zadumání po pokoji a mluvím sám se sebou. Všechno k ničemu.
Za půl hodiny sesmolím dva upocené odstavce a za další půlhodinu je smažu. Jsem nervózní a protivný, začínám bez ustání znovu a znovu, nemůžu se hnout z místa. A i když přece jen sešmodrchám dohromady něco, co stojí za uložení, nevyhnu se rozmrzelosti, jelikož si musím neustále opakovat: „Tolik času jsi měl, tolik času… a co napíšeš? Skoro nic.“


Jdu spát, a co se nestane! Najednou mám nápadů, všechno vidím v živých barvách, věty se mi skládají přímo před očima… Úžasné. Škoda, že už nemám kdy je zapsat. A druhý den to samé. Jedu autobusem a v hlavě se mi klube hned celý román. Nakupuju a mezi rohlíky na mě šibalsky pomrkávají postavy z mých příběhů. Sedím na nudné besedě a prsty jen křepčí, jak by psaly! Sekám trávník a ponořím se natolik do světa fantazie, až za to zaplatí životem nejedna kytka z blízkého záhonu. Celý natěšený dorazím domů, zapnu notebook a … a nic. Jako bych měl ruce ověšené tisíci zámky a ztratil od nich klíč.


Toužím po vynálezu, který by dokázal mé myšlenky okamžitě přenést na papír. Po něčem, co bych si nasadil na noc na hlavu (třeba jako čepici) a ráno by mě vedle postele vítala hotová kniha. Něco takového by se mi vyplatilo. Vždyť jen před spaním jsem už v duchu „napsal“ pětisvazkovou mafiánskou ságu, při čištění zubů napínavou detektivku, při jízdě vlakem nejeden dobrodružný scénář, kterému chybí už jen klobouk a bič, a o historických veledílech z hodin dějepisu ani nemluvě.


Je škoda, že takový přístroj nemám, jelikož bych se rázem stal největším spisovatelem světa. A nejen já. Žasli bychom, kolik skvělých nápadů propluje kolem nás a zmizí bez povšimnutí jenom díky tomu, že je zrovna nelze zaznamenat a v momentě, kdy se jakž takž naskytne příležitost, už jejich velkolepost a nádhera zmizí a zůstanou po ní jen nepoužitelné drobky. A i od nich nás pořád kdosi ruší. Schválně zkuste hádat, jak dlouho jsem se trápil nad tímhle článkem?


Text a foto: Tomáš Zářecký

* * *

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 19.06.2014  15:50
 Datum
Jméno
Téma
 19.06.  15:50 Blanka B.
 19.06.  13:56 Jarmila
 19.06.  09:24 Von
 19.06.  09:10 Vesuvanka díky