Rok poté
Nestačila jsem zrealizovat své perfektní výpočty a plány jak odejít z tohoto světa a nikomu neublížit.
Obklopena láskou své rodiny a přátel jsem se pomalu zotavovala ze svého dobrodružství. Tělo sice na čas dalo o sobě vědět co všechno vlastní za orgány (do té doby jsem netušila, že mám slinivku, žlučník, že se mohou i střeva zanítit, že srdce může vynechávat, tlak střídavě letět do oblak a následně upadnout do hloubky několika metrů). Také jsem sama sobě dokázala jak psychika ovlivňuje tělesné funkce, ale přežila jsem.
V zaměstnání mne vzali zpátky, i bydlení jsem si našla velmi hezké, nezemřela jsem hlady, nebydlela jsem pod mostem. Objevila jsem, že kromě NĚHO existuje ještě další svět a další lidé, že proto, abych byla milována, nemusím být absolutně dokonalá a bezchybná. Že i když zmařím celou roli toaletního papíru, i když zapomenu zhasnout v koupelně nesnižuje to mou hodnotu na nulu.
Následky však mám dodnes. Pořád to bolí. A pořád to vlastně nechápu, co se se mnou dělo, že jsem to byla já a můj příběh, a ne nějaký úplně praštěný, nepravděpodobný a vymyšlený šestákový románek.
Intenzivní kontakt s ním pokračoval ještě několik měsíců. Opět telefonáty, opět maily, opět vyznávání lásky, touha a smutek. Každá zpráva od něj byla pro mne bolestivým připomenutím mého divného já. Každý den jsem musela být v 19.00 hod na internetu, kdybych se měla doplazit, protože tam čekal ON a na MNE. Nejhorší byly týdny, kdy jsem byla v nemocnici a nechtěla mu to říct. V nemocnicích běžně internet na pokojích není, alespoň ne pro běžné smrtelníky jakým jsem já, a přivázána ke kapačkám, sotva hekaje jsem ztěží mohla žebrat u primáře, ať mi dovolí povídat si od sedmi do devíti večer s někým na druhé straně světa.
„Jestli jsem někomu ublížil, tak jsem to já sám“, říkával mi. Já polykala množství prášků, nechala do sebe píchat desítky injekcí, prošmátrávali mne vrchem, spodem, rvali do mne hadičky, trubičky, zkoumali mé vnitřnosti, ale hlavní příčinu selhávání organismu nenašli. Ztěží by normální člověk, ale i vyučený doktor přes duši pochopil, s jakým úsilím jsem musela své tělo znovu přinutit žít, protože jsem už vlastně teoreticky zemřela. Pud sebezáchovy se však naštěstí znovu zrodil, a i když jsem občas upadala do černých myšlenek, vstávala jsem znovu do života jako Fénix.
Asi po půl roce odjela Katy s dětmi na návštěvu do rodného Česka.
Mezitím si ON začal dopisovat s jinou ženou. Taky Češkou.
Než se Katy stačila vrátit zpět, oznámil jí, že s ní skutečně žít nemůže, že se musí opětovně vystěhovat pryč, že on si přivedl jinou ženu, se kterou hodlá strávit zbytek života.
Mi napsal, že se bude tři měsíce toulat po západě, sám, jen se spacákem.
Ty tři měsíce se sžíval se svojí budoucí ženou. Měla jsem volné večery, nemusela jsem hlídkovat u internetu a začala jsem i klidněji spát.
Katy už se nevrátila zpět do svého amerického domova, ze kterého už byla jednou vyhnána. Už neměla kam. Už tam bylo ZASE obsazeno.
Za tři měsíce od doby, kdy mi vyprávěl, jak bude sám putovat a přemýšlet o životě, se moje láska přece jen znovu oženila. Nevěstě bylo 21 let, jemu 50.
Jestli nezemřeli, žijí spolu šťastně až dodnes.
S dětmi si občas píši, jejich otec s nimi přerušil veškeré styky. Myslím, že mám větší přehled o jejich starostech a radostech než on. Katy se za dalších pár měsíců provdala za čistokrevného Američana.
A já?
Žiju.
Objevila jsem opět, jak je život krásný, jak vzácný, jak si musím vážit každého dne, který je mi darován a hlavně – zůstat sama sebou, vážit si sama sebe a mít se ráda.
Pokud člověk nedokáže milovat sám sebe, těžko může lásku rozdávat.
Dana Šťastná