Jak člověk zešílí, aniž to postřehne
když se mne dneska ptají mojí přátelé, proč jsem se prostě nesebrala a neodjela domů, neumím odpovědět. Snad přílišná izolace od ostatního světa, snad nemožnost sebereflexe ani zpětná vazba, ani možnost posoudit svou situaci s klidným rozumem způsobila, že jsem upadla do zvláštního stavu. Snad je to nějaká diagnóza, ale to mi bylo houby platné, prostě to na mně sedělo, svíralo mne to, drtilo, bránilo dýchat, bránilo žít.
Někde vzadu v dušičce jsem tušila, že něco je velmi špatně, ale nemohla jsem zaboha zjistit, co. Točila jsem se ve spirále, kdy jsem byla chvilkami v nebi, chvilkami v pekle. Krásná slovíčka, objímání, milování a přesvědčování, jaká nás oba čeká báječná budoucnost ve dvou. Jak budeme spolu nádherně stárnout, tak dobře se to poslouchalo.
Sakra, já mu věřila!
Fatální chyba, od počátku.
Prostě jsem mu věřila.
Vzápětí studená sprcha, kdy jsem si připadala méně, než nic. Kdy jsem cítila každým závanem jeho bytosti, že jsem navíc, že tam jaksi přebývám, a co teď se mnou?
Mé oblíbené kameny by mohly vyprávět. Ráda bych viděla, jestli na nich po letech nevyrašily nějaké překrásné květinky, protože musely vstřebat tolik mé bolesti a trápení, že to prostě nebylo možné jen tak vsáknout do kamene bez následků! Nikdo jiný totiž v mé blízkosti nebyl! Jediný zdroj informací byl ON, jediným tvorem, se kterým jsem komunikovala byl on, co on řekl, pravda byla. Jediným místem, kde jsem si dovolila přemýšlet byly moje kameny.
Tam jsem si také poprvé položila otázku, jestli moje existence vůbec má smysl.
Domů se vrátit – to mne vůbec nenapadlo! A když jsem se na chvilku zasnila, že by se všechno vrátilo zpět, věděla jsem, že to prostě nejde.
Už mne tam nikdo nečekal, nikdo nepotřeboval, nikdo se mnou nepočítal. Moje „cenzurované“ dopisy ve všech mých blízkých vyvolaly dojem, že jsem šťastná, spokojená, ani mráček na neskutečně modrém jasném nebi… co bych chtěla více? Měla jsem přece všechno!
Komu bych se „hodila“ na krk? Kdo by mne živil? Práci, kterou jsem milovala jsem ztratila, a v mých letech a v době největší nezaměstnanosti v mém rodišti jsem si nedělala iluze, že by mne někdo zaměstnal. Možná bych mohla dělat nějaké podřadné práce, ale kde bych bydlela?
Vím, že bych hlady nezemřela.
Vím, že bych nebydlela pod mostem, ale přidělávat starosti lidem, které miluji?
Myšlenka, že bych byla někomu na obtíž mne děsila.
Na „obtíž“ jsem byla asi i tady, napadalo mne.
Prostě – zbytečný a nechtěný tvor. Nikdo mne nepotřeboval, překážela jsem tady, ještě více bych překážela doma.
Tak se ve mě tyto myšlenky rojily a vířily v mé nebohé hlavě, až mi chtěla prasknout.
Tragická a osudná chyba byla kde?
No samozřejmě, že ve mně!
Proč?
Protože jsem věřila. Nenechala si žádná zadní vrátka, ale to mi už vyčítal tatínek.
„Do všeho jdeš naplno, nemyslíš na zadní kolečka, člověk nemůže vše sázet na jednu kartu!“ Slyšela jsem jeho hlas a omluvila jsem se snad stokrát, že jsem si jeho slova nebrala více k srdci. Jenže já si v dosavadním životě vždy věděla rady. I když jsem pár krát opravdu spadla tvrdě na ústa, dokázala jsem se znovu zvednout, posbírat svoje síly a jít dál! Proč to teď nešlo?
Že bych teď sklízela plody mého přesvědčení – když něco dělám, tak to dělám pořádně a naplno, bez nějakých – podle mého názoru – kulišáckých výpočtů a úvah, coby kdyby?
Byla jsem v pasti?
Přesto byly chvilky, kdy jsem si říkala, že si něco namlouvám. Přece člověk, který mne denně ujišťuje o své lásce, který tvrdí, že konečně našel své štěstí, nemůže obratem ruky do mne kopnout!
Uhodilo mne kladivo do mozku.
„A co udělal Katy?“, naléhal na mne jeden hlas. “Taky ji odkopl, aniž to čekala, tušila, jen tak…“
„No právě, vždyť se o ni stará i teď, když nemusí!“, odporoval druhý hlásek.
Nebylo by na čase si o tom všem promluvit?
Ale jak? Kdy? Jak začít?
Byl nádherný podvečer. Den jako stvořený pro lásku – či opak byl pravdou?
„Ráda bych si s tebou promluvila“, sebrala jsem odvahu při sklence červeného vína. „Já už tak nemohu dál žít. Připadám si jako v podmínce, jako bych neustále procházela nějakou zátěžovou zkouškou, zkušebním obdobím, teď jsi mi ho prodloužil o další rok. Nerozumím ti, ale asi to není to, co jsme si oba představovali…“, chtěla jsem pokračovat dál, měla jsem to nádherně připravené, ale skočil mi do řeči:
„Víš, že tě miluji, víš, že jsem v tobě potkal ženu svých snů, ale také už nemůžu dál“, sedl si vedle mne objal, hladil a svým krásným medovým hlasem pokračoval vraždícími slovy:
„Nemůžu se vykašlat na svoji rodinu, potřebují mne více než ty. Nakonec – klidně se můžeš vrátit domů, jsi silná, zvládneš to, Katy ne. Nikdy nežila sama, neumí to, ty ano.“
Slova plynula dál, ani jsem se nehnula, ale obsah už jsem nevnímala. Jen jeho melodický hlas, který mi něco vysvětloval, konejšivě, mile, láskyplně… jako by mi vyznával lásku.
…“ a tak mi Katy nakonec odpustila, a rozhodli jsme se, že to zkusíme ještě jednou.“
Rozuměla jsem dobře?
Tak proč mne hladí, proč mne objímá, proč se se mnou miluje, když už přemýšlí, jak se mne zbavit?
Odjet zpátky…
To nemůžu! Křičelo to ve mně. Nemůžu z ničeho nic hodit své zničené já do náruče mých milých! Včera jsem jim ještě psala, jak se těším, až přijedou za mnou, jak jim ukážu nádhernou krajinu, moje vodopády, jak jsem šťastná…
Do rána jsem jen tak ležela a koukala do zdi. Neschopna jediné myšlenky a neschopna jakéhokoliv činu či rozhodnutí.
Pořád mi vířilo hlavou – zpátky nemůžu, tady zůstat nemůžu, pro všechny by bylo lepší, kdybych nebyla vůbec!
Teď jen vymyslet, jak.
ABY:
On na to nepřišel, a nezabránil mi v tom.
Doma mysleli, že se stala nějaká nešťastná náhoda, a že jsem zemřela šťastná a v klidu a míru. To by mohli strávit. Automobilová nehoda by byla nejpřijatelnější – to se stává, ale moje autíčko bylo nepojízdné.
Najednou mne napadlo, že to musel plánovat už hezky dlouho, a preventivně auto odstavil. Určitě mne znal natolik, že věděl, že mne něco podobného může napadnout. Nakonec – vyprávěl mi, že když oznámil Katy, že se s ní rozchází, schoval prý nože a všechno, čím by si mohla ublížit. Tenkrát mne to šokovalo, ale vyprávěl mi to až v době, kdy už jsem sdílela svůj život s ním.
Šla jsem se podívat do skříně, kde vždycky byly náboje a pistole.
Nebyly tam.
Nože ale ponechal – věděl, že se bojím krve?
Jéžišmarjá, v hlavě mi pulzovalo vojsko, tisícihlavé pluky pochodovaly napříč mým mozkem a bušily bagančaty do mých závitů.
Od této doby jsem opravdu zešílela.
Jiná myšlenka, než JAK, ve mně prostě nebyla. Dále jsem uklízela, vařila. Dále jsme se milovali, povídali, a ON plánoval můj přesun – tedy přesunutí své bývalé ženy zpátky místo mně, a odsun mě jako přebytečného artiklu.
Dále jsem v hlavě skládala „velmi pravděpodobnou“ příhodu , kdy by byl konečně konec.
Žádné trápení. Žádná hrůza z budoucnosti. Žádné výčitky nikoho, byť i nevyřčené.
Prostě klid.
Za týden jsme vyjeli na nákupy, tradičně. Kromě normálního seznamu bylo na konci napsáno: Dva velké kufry.
Nakoupili jsme všechno, jako vždy. Navíc však v autě trůnily dva opravdu obrovské kufry, velmi hezká zavazadla to byla.
Jako VŽDY jsem uklidila nákup, urovnala ve skříňkách vše, co bylo třeba, ale co s těma mrchama velkýma? Zatím se ubytovaly v obýváku na zemi, a posměšně se na mne šklebily. Že se jich nehodlám dotknout pochopily. Kufry ano. On ne.
V momentu, kdy jsem nenávistně koukala na dvě obrovská zavazadla zazvonil telefon.
„Pro tebe, Dani …“, oznámil hlasem – výhružným. Podal mi sluchátko a zůstal stát hned vedle mne.
„Daní, já se k vám nemůžu dovolat!“, slyšela jsem Zdenin českoamerický akcent a zdálo se mi, že jsem se rázem ocitla ve zcela jiném světě.
Koktala jsem, slzy se mi bez varování začaly opět koulet po tvářích, já nevěděla, co říkám. Já nevěděla, co říct.
„Co je s tebou(?)“, zaznamenala můj zmatek Zdena.
„Nic, Zdeni, já jedu zpátky…“.
„ A to chceš, nebo musíš?“
„Nechci, musím ..“, stačila jsem šeptnout, načež se rozpoutala neuvěřitelná vřava. Můj miláček zrudnul, zbrunátněl, najednou vyrostl nejméně o dvacet čísel, třískl s telefonem do vidlice a řval.
Řval...
Jen jsem stála, koukala na něho, a vůbec nechápala, proč huláká!. Vždyť jsem řekla pravdu! No jo, to jsem ale neměla, asi.
„Jak - nechceš! Ty chceš! Já vím, že ty chceš zpátky!“, šermoval pěstí před mým obličejem, a já se ani nehnula.
Telefon zazvonil znovu.
Kde jsem vzala tu odvahu a drzost zvednout sluchátko nevím. Nestačil mi ho vytrhnout z ruky, a tak jsem slyšela Zdenu, jak říká:
„Pojedeš ke mně! Přijedeš sama, nebo mám pro tebe přijet já? Neboj, vše bude dobrý!“
Co bylo dál?
Jen taková malá mezihra před koncem třetího dílu tragikomedie.
Dana Šťastná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.