Tatínkoviny (5)
Ve zdraví i nemoci, naše rodina držela tvrdě pohromadě. Nastávaly však infarktové situace, které ohrožovaly život vždy jednoho z rodičů. Ukázková se přihodila jednou navečer, v takový nenápadný, všední den. Jaro bylo na obzoru, ptáci už ráno otravovali, a všude byl klid a mír.
V naší rodině však dočasný.
Maminka, kromě toho, že byla převelice šetrná a držící otěže financí pevnou rukou, byla vášnivá zahrádkářka. Nikdo z nás neměl o chodu a průtoku financí ani ponětí. Generální ředitel naší banky byla maminka, zástupce nikdo. Neměla náměstků, ni sekretářek, a přesto dokázala ušetřit nevídané prostředky - tedy vzhledem k našim příjmům. Tatínek obdržel ráno jednu korunu šedesát haléřů na partyzánky, my, děti, každý první den v měsíci Kč 94,-, což bylo propočteno přesně. Obědy, měsíčník, a šmytec. Kouzla, která jsme museli všichni provádět, abychom "vyšli", by se dala shrnout do jednoho slova, KRÁDEŽE. Ano. Kradli jsme mamince z kapes baloňáku drobné, které nestačila zahrnout do položek má dáti. Těžká byla domluva, když jsme byli na dvě kapsy tři.
"Dneska neber!", varoval mne tatínek. "Už jsem vybral obě kapsy!". Je zajímavé, že maminka věděla o každém desetníku, ale ty drobné v kapsách jí nějak proklouzávaly mezi prsty.
Své vášně, koníčky a potřeby maminka utajovala metodou, hodnou CIA. Naše vášně, potřeby však byly pod jejím přísným dohledem. Když jsem si koupila něco, z nakradených korunek, musela jsem mít po ruce velmi pádnou výmluvu,jak jsem k dané věci přišla! Co já dostala dárků od kamarádek! A co jsem našla věcí! Jen tak, na cestě... Najít třeba rtěnku P6 (nejmódnější značka mé doby) sice bylo "ošajstlich", ale prošlo to.
Maminka, postižená počítáním peněz vydaných a přijatých, okecávala každou korunu, která se musela vydat "nad plán". S tímto fenoménem jsme bojovali celý život, střídavě úspěšně, střídavě s hořkými prohrami.
Jednoho dne tedy tatínek večeřel. Tlačenka voněla, a tatínek si na ni krájel cibuli. Krájel už třetí, a pořád něco broukal pod fousy.
"Mamo, ta cibula nemá žádnou chuť", nakonec prohlásil. "Plané to je, odkud ji máš!" Trnula jsem, že maminka řekne "Od žida tato, od žida...".
Místo toho najednou vystřelila ze židle jako torpédo. Hnala se do "špajzky".
Co následovalo vzápětí, lze přirovnat k hurikánu, zemětřesení, povodni, ničivému požáru, třetí a poslední a ničivé světové válce.
To nebyl výkřik, co se ozvalo z předsíně. To byl skřek, poslední projev žijícího tvora. Všichni jsme vyskočili a svorně běželi za tímto neidentifikovatelným hlasovým projevem.
Maminka stála ve dveřích spíže s děsem v očích. Němě ukazovala někam do prostoru, a pohybovala rty, zvuků však již nevydávala.
Pohlédli jsme směrem, kam mířila její třesoucí se ruka, nic jsme však neviděli.
Stáli jsme tam tedy, a netušili, co se stalo.
Za hodnou chvíli maminka popadla dech, mrtvolně bledou tvář otočila k tatínkovi, a jen zasípala:
"Tys mně sežral holandské cibulky tulipánů... jedna stála šedesát korun...".
Tentokrát vyrazil světelnou rychlostí tatínek, snažil se ukrýt někde v hlubinách našeho třípokojového bytu. Úniku však nebylo.
Očekávali jsme vraždění neviňátek, očekávali jsme kolaps, a v hlavě už řadili myšlenky, jestli zavolat záchranku, nebo přímo pohřební službu.
Maminka se však sklesle odplížila do obýváku, usedla na židli, a nemluvila.
Byla to příliš veliká rána.
Jednak velice vzácné cibulky, které sehnala bůhvíkde, a bůhví jak, už prožívaly proces trávení v tatínkově žaludku, ale co bylo mnohem horší, došlo jí, jak se prozradila. My, zbytek rodiny, den co den mučeni a vyslýcháni, kde je který desetník, den co den jsme byli podrobováni precizně vypracovanému psychologickému nátlaku, jak se musí šetřit, tatínek měl spočítány kostky cukru, které spotřeboval denně. Kvůli koruně na žvýkačku jsme museli odpracovat nejtěžší dřinu, jako je umývání nádobí!, a to bez řečí!, a ještě přidat dlouhé slibování, jak budeme hodné, a teď - šedesát korun za jednu cibulku tulipánu!
Den skončil smírně. Maminka nemluvila, tatínek - moudře - taky mlčel.
Já jsem šla prověřit maminčiny kapsy baloňáku z mnohem menšími výčitkami svědomí, a našla jsem sedm korun!
Krásný den to byl....
Dagmar Jarošová