Je to krásný pocit, když po večeři, nebo potom, když odejde návštěva, po které zůstalo jako památka jen špinavé nádobí, můžeme jít s klidem od stolu, jen trochu srovnat to použité nádobí do té divné bedýnky a naše milá, tichá pomocnice vše umyje. My jsme toho zbaveni, jaká krása. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, znám také takové výstřední lidi, kteří se s velkou vervou a jakousi otrockou oddaností na mytí nádobí vrhají. Dokonce jsem poznal jednu mladou hospodyňku, která nechala v domě, který si po svatbě s manželem koupili, vyhodit z kuchyňské linky myčku na nádobí, protože považovala společné mytí nádobí za jakýsi obřad, za prostředek k upevňování manželských svazků. Sešla mi bohužel jaksi z očí, takže nevím, zdali ten špinavým nádobím spojený svazek vydržel. Jako kdyby nebylo v manželství nic zábavnějšího, než stát u dřezu, máchat se ve vodě a mýt špinavé talíře a pak je ještě ke všemu tomu utírat. Vím o několika možnostech. My jsme si s manželkou již před mnoha lety myčku pořídili. Já jsem tehdy sice chtěl ochotně pomáhat, když jsme oba pracovali a manželka ještě každý večer vařila, po celém dnu, prožitém ve velmi náročném zaměstnání. Pokládal jsem za svoji povinnost pomoci jí, unavené osobě, aspoň s tím nádobím. Jenže ouha. Dostal jsem strašlivou alergii na všechna ta divná svinstva, co se dávala do vody na to mytí. Došlo to tak daleko, že jsem byl alergický i na obyčejnou sodu. Nesměl jsem být ani v blízkosti těch lahví s prostředky na mytí nádobí. Problém nevyřešily ani gumové rukavice. Všechno zůstalo zase na manželce. A tak jsme si jí pořídili. Naší Boschku, myčku. Zjistili jsme, že nám ušetří spoustu času, o vodě, energii a utěrkách nemluvě. Získali jsme čas pro sebe, na čtení, na koukání na televisi, na psaní dopisů i jiných věcí, či na jinou bohulibou činnost. Byl to krásný pocit, slyšet tichounké šumění této v kuchyňské lince ukryté služebnice, kterou jsme si podle jejího výrobce Bosche pokřtili na českou Boženku.
Pokaždé, když dávám nádobí do myčky - cítím se totiž za tento úkon v naší domácnosti zodpovědný, je to přece jen stroj a tím i jaksi mužská práce (u manželky se mi podařilo vytvořit jakýsi komplex, přesvědčit jí, že ženy nádobí do myčky prostě dávat neumí), tak tedy ještě dneska blahořečím jedné nenápadné americké ženě, která tu myčku na nádobí vymyslela.
Tato šikovná dáma se jmenovala Josephine Garis Cochran (e) a narodila se v roce 1839, v městečku Shelbyville ve státě Illinois. Patřila tam tehdy spolu se svým manželem Williamem, obchodníkem a místním politikem k místní honoraci, k zámožným obyvatelům městečka. Jak to bylo tehdy u dam jejího stavu a třídy zvykem, věnovala se všemožným dobročinným aktivitám. Často také pořádala ve svém domě různá pestrá společenská setkání. Je samozřejmé, že k tomu patřilo i pohoštění, bohaté večeře, po kterých zůstaly kopce špinavého nádobí a sklenic. Paní Josephine měla na to všechno sice dostatek služebnictva, ale vadilo jí, že její hezké a drahé nádobí, většinou čínský porcelán, při mytí často nevydrželo neopatrné zacházení služebnictva a mnoho se ho rozbilo. Naše milá Josephine si proto řekla, že to takhle dál nejde a začala přemýšlet o nějaké myčce na nádobí. Dokonce prý prohlásila, že když tedy nikdo nic takového nechce vynalézt, udělá to ona sama. “Něco takového“ už existovalo. V roce 1850 totiž jistý Joel Houghton přihlásil svůj patent na jednoduchou myčku, která se skládala z prostého dřevěného sudu, ve které narovnané talíře byly prostě ručně, proudem vody očištěny a pak též ručně osušeny. Nic moc.
Josephine na to šla jinak. Napřed zkonstruovala myčku, do které se skládaly jen talíře a byly oplachovány vodou z točícího se ramena, do kterého byl zaveden přívod vody. Na dně myčky byl odtok.
Možná, že se ptáte, jak je vůbec možné, že se v tehdejší době dáma pustila do něčeho pro ženu tak neobvyklého? Technické geny, nadání, měla totiž v rodině: otec Josephiny, John Garis byl stavební inženýr, který vybudoval značnou část města Chicaga ( ještě před tím velkým požárem) a matka, Irena Fitch,byla dcerou Johna Fitche, inženýra a vynálezce, který jako první předvedl roku 1791 prototyp parní lodi na Delaware River. Takže proto.
První co tedy Josephine udělala bylo, že změřila své nádobí: talíře, mísy, tácy a šálky a podšálky. Také sklenice. Pak ještě zhotovila z drátu košíky a přihrádky na příbory, všechno toto srovnala, aby zjistila jakou musí mít myčka asi velikost. Tedy ta nádoba, do které se ty koše uložily. Do drátěných košíků se ukládalo nádobí a za pomoci kliky se držák otáčel a nádoby se omývaly v horké vodě se sodou. Poté se voda vylila a nádobí se prolilo čistou horkou vodou, a potom, co voda odtekla, se ještě horké nádobí tou vlastní teplotou usušilo. Ale Josephine stále nebyla spokojena, řešení jí nepřipadalo docela vyhovující. Zhotovila spousty nákresů a modelů, než se spokojila s posledním prototypem.
Mezitím si ale Josephinin manžel v roce 1883 zemřel a zanechal jí nejen samotnou, ale i s překvapivě velkými dluhy. Protože to byla podnikavá a nezdolná dáma, tak se paní Cochranová rozhodla, že bude přesto pokračovat sama. Celá její práce trvala ještě několik let, teprve v roce 1886 dostala na své jméno patent. Do té doby totiž existoval prapodivný zákon, který určoval, že patent na vynálezy mohou přihlásit a dostat jen muži.
Svůj vynález vystavovala na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893, umožnilo jí to celkem 200 spřátelených dam, které jí pomohly svými penězi. Na této výstavě získal její model pračky první cenu.
Tu cenu dostala za „Nejlepší mechanickou konstrukci, za její spolehlivost a účelnost “.
Je zajímavé, že o myčky téměř hned projevily zájem mnohé hotely a restaurace. Dokonce i armáda. Rozhodla se tedy založit vlastní továrnu: Cochran’s Crescent Washing Machine Company. A kupodivu se v krátké době výroba jejích myček tehdy hned úspěšně rozběhla a skoro nestačila poptávce. Jen v obyčejných domácnostech se myčky pochopitelně v počátcích moc neuplatnily, možná také proto, že jejich cena asi nebyla příliš lákavá. Bohužel se mi nepodařilo zjistit cenové relace tehdejší doby. A také prý některé tehdejší služebné protestovaly, že jim ta mašina sebere práci. Ale vývoj se nedal zastavit.
Mrs. Cochran, která později svůj patent i továrnu výhodně prodala, ještě zažila první elektricky poháněnou myčku nádobí v roce 1913 a rok poté, ve věku 74 let zemřela.
V Shelbyville se na ní mezitím trochu zapomnělo. Každý tam sice věděl, kdo vynalezl myčku na nádobí, že to byla Josephine Cochran, ale ta že by pocházela z jejich městečka?
Až v roce 1993 byl před jejím, jak vidíte poměrně skromným domem umístěn kámen s nápisem, který vypráví o tom, že v tomto domě žila a pracovala vynálezkyně, konstruktérka první myčky na nádobí.
Dnes se v Shelbyville každoročně koná malý festival k uctění její památky a místní ochotníci dokonce hrají scénky z jejího života.
Ona sama si v klidu odpočívá na místním hřbitově a na jejím hrobě jsou prý denně čerstvé květiny. Dávají je tam asi vděčné dámy, které už nemusí samy mýt nádobí a nebo poslouchat, jak jim služky v kuchyni roztřískávají porcelán.
Já je tam symbolicky kladu také. Nemám totiž díky jí a jejímu nápadu už dávno ten ošklivý ekzém.