Cedrová revoluce pokračuje?
Po středečním atentátu na armádního generála F. Hadže se krize v Libanonu ještě více vyhrocuje.
Dne 24. listopadu skončil mandát libanonskému prezidentu Emilu Lahoudovi, který stál v čele státu od roku 1998. Podle libanonské ústavy je funkční prezidentské období šestileté, ovšem prosyrskému prezidentovi byl tento mandát v roce 2004 (za syrské okupace Libanonu) prodloužen na další tři roky. Od prvního kola prezidentských voleb 25. září do prosince se žádná ze stran nemohla shodnout na konsensuálním kandidátovi vyhovujícím oběma blokům – prozápadně orientované vládě premiéra Siniroy a prosyrsky orientovanému hnutí Hizballáh či straně bývalého křesťanského generála Aúna. Ve stanovených termínech v říjnu a listopadu se nesešla potřebná dvoutřetinová většina poslanců, v zemi byl vyhlášen výjimečný stav. Nadále se hledal konsensuální prezidentský kandidát, kterým byl nakonec vybrán vrchní velitel libanonské armády, generál Michel Sulejman. Avšak neshody dále přetrvávají mezi oběma bloky, a to ohledně sestavení nové vlády. Pokud by byl zvolen g. Sulejman prezidentem, g. Hadž se měl stát vrchním velitelem libanonské armády.
Prezident Lahoud navrhoval vytvořit dočasnou vojensko-civilní vládu vedenou právě generálem libanonské armády Michelem Sulejmanem, a to do té doby, než se politické strany definitivně dohodnou na společném kandidátovi. Tento návrh generál Sulejman odmítal z důvodů nezvyšovat napětí v zemi a zamezit rozdělení libanonské armády, jejíž jednota je v současné době důležitá. Avšak ani ústava, hovořící o nezávislém, demokratickém Libanonu jako suverénním státu, včetně pluralitního politického systému, nepřipouští žádné přechodné období ani dočasně zvolené prezidenty. Od vzniku Libanonu a ukončení francouzského mandátu v roce 1943 (22. listopadu – libanonský státní svátek), dodnes platí tzv. Národní pakt neboli ústní dohoda, rozdělující moc v zemi mezi tři nejsilnější konfese. Prezidentem je vždy křesťan maronita, předseda vlády muslim sunnita a předseda parlamentu muslim ší´ita. Národní pakt však může být i překážkou pro budoucí vývoj země, a to vzhledem k měnícímu se poměru demografického složení libanonského obyvatelstva. Do poloviny 20. století nejpočetnější skupinou byli křesťané - maronité, dále pak sunnité a ší´ité. Ovšem ve 2. polovině 20. století se poměr mění ve prospěch rostoucí ší´itské populace, zastoupené hlavně hnutími Amal a Hizballáh, který od 90. let prošel transformací v politickou stranu, zastoupenou v parlamentu.
Libanon se nachází v politické krizi od února 2005, kdy byl spáchán atentát na premiéra Rafíka Haríriho. Dle dohody z roku 2006, uzavřené mezi Libanonem a OSN, odhlasovala letos v květnu Rada bezpečnosti OSN ustanovení mezinárodního tribunálu pro vyšetření okolností atentátu, konečné závěry dosud nejsou. Vznik tribunálu přispěl paradoxně k prohloubení vnitřní krize, neboť zatímco jeho odsouhlasení vítal prozápadně orientovaný blok premiéra Siniory společně s antisyrskou koalicí vedenou Saadem Harírim, synem zesnulého premiéra, prosyrské hlasy včetně Sýrie rozhodnutí OSN kritizovaly. Argumentovaly tím, že tribunál podkopává libanonskou suverenitu a je hrozbou pro další destabilizaci země. Sýrie, jejíž armáda musela na nátlak Libanonců a mezinárodního společenství opustit Libanon do května 2005 a ukončit tak téměř třicetiletou okupaci Libanonu, odmítá spolupracovat na vyšetřování. Předseda libanonského parlamentu Nabih Berri, vedoucí prosyrské koalice, též nesouhlasil s tribunálem s tím, že vyšetření atentátu se tak stává mezinárodní otázkou a nikoliv věcí libanonského státu.
K velké destabilizaci a destrukci Libanonu došlo v létě loňského roku během napadení Izraelem a následného válečného konfliktu, při kterém zahynulo přes 1200 Libanonců, téměř 1 milion jich uprchlo ze svých domovů. Celkové škody se odhadují kolem 7 miliard dolarů. Ovšem největším následkem této války jsou tzv. klastrové bomby, jejichž počet na libanonském území se odhaduje až k 1 milionu a které způsobují ztráty na životech a zranění téměř denně.
Vnitřní krize se dále prohloubila událostmi kolem palestinských uprchlických táborů v Libanonu, které přerostly v květnu 2007 v ozbrojené střetnutí radikálů s libanonskou armádou v táboře Nahr-Bárid na severu země.
Libanon je politicky rozdělen hlavně od listopadu 2006, kdy 6 prosyrských ministrů podalo demisi a odstoupilo z vlády. Hizballáh požadoval pravomoc veta a konsensuálního kandidáta na post prezidenta jako hlavní podmínky pro svoji účast v parlamentním hlasování o budoucím prezidentovi. V případě multikonfesního a multikulturního Libanonu nelze hovořit jen o politické polarizaci, ale roztříštěnost existuje i uvnitř obyvatelstva, o němž se nedá obecně říci, že je prosyrské (muslimské) a protisyrské (křesťanské). Jeho složení dle konfese je velice složité, v Libanonu existuje oficiálně 18 uznaných konfesních komunit. I v rámci křesťanského obyvatelstva žijí prosyrsky orientovaní a ne všichni muslimové se hlásí k syrskému bloku.
Evropská unie apeluje na Sýrii, aby se již nevměšovala do vnitřních záležitostí Libanonu. Letos poprvé od občanské války v r. 1975 se totiž v Libanonu konají první svobodné prezidentské volby, bez syrské či izraelské okupace. Podobně se vyjádřily USA, které prý nemají svého favorita mezi kandidáty. Ovšem finanční vojenská pomoc USA Libanonu byla od loňské války mezi Izraelem a Hizballáhem navýšena téměř o pětinásobek, což svědčí o snaze USA podpořit umírněnou koaliční vládu premiéra Siniory proti opozici, vytvořit tak strategické partnerství s libanonskou armádou, které by ji posílilo a zabránit hnutí Hizballáh v možnosti vojenského převratu. Hovoří se rovněž o vybudování vojenské základny v Libanonu, mj. i pro výcvik libanonských vojáků. Hizballáh s jejím vybudováním nesouhlasí, považuje to za cizí vměšování.
Nezbývá než doufat, že ke kompromisní dohodě mezi libanonskými politiky o budoucím prezidentovi a složení vlády nakonec dojde a že jejich volba nebude prosazena „silou“. Doufejme, že nedojde k takové eskalaci vnitropolitické krize, která by přerostla znovu v občanský konflikt v zemi, a že Libanon jako multikonfesní stát se znovu stane Švýcarskem Blízkého východu a přispěje tak ke stabilizaci a mírovému procesu v regionu.
Yvona Šabacká