Myslím, že jsem slíbila napsat o něm podrobněji. Nejen jako o umělci, to jsem už popsala a ilustrovala ve stati o surrealismu a dada, ale jako o zajímavém člověku, o kterém se dá hodně vyprávět.
Pravdivé příběhy i legendy
Životem ho provázeli velmi zajímaví lidé, ale zejména ženy. Vysoký štíhlý muž, blonďák s temně modrýma očima, neměl nouzi o přítelkyně. Narodil se roku 1891 v Německu, blízko Kolína nad Rýnem, v Brühlu, v rodině malíře, krajináře. Zpočátku chtěl studovat na universitě v Bonnu filosofii, psychologii a historii umění. Ale brzy se rozhodl, že se bude věnovat pouze umění. Romantický a citlivý mladík velice miloval přírodu. Jako malý chlapec měl papouška, zvaného Hornebom, kterého velmi miloval. Zvířátko naneštěstí zahynulo, zrovna v den, kdy se Maxovi narodila sestřička. Max z toho onemocněl a dlouho v horečkách a halucinacích viděl svého papouška a mluvil s ním. Z tohoto zážitku vznikla později totemová figura, Loplop, pán všeho ptactva. Ernst se k ptákům, tedy napolo lidem, napolo ptákům vracel ve svém umění po celý život. Například na obraze z roku 1940, nazvaném „Únos nevěsty“, nebo také „Toaleta nevěsty“, který vidíte vpravo. Měl velmi rád malíře Caspara Davida Friedricha a v jeho romantickém zobrazování přírody viděl duchovní jednotu člověka s přírodou. V roce 1912 se začal učit malířské technice v ateliéru německého expresionisty Augusta Macke.
Během první světové války musel samozřejmě na frontu. Ve své autobiografii o tom píše: Prvního srpna 1914 zemřel Max Ernst, aby se znovu narodil v listopadu 1918, jako mladý muž, který se rozhodl stát kouzelníkem a odhalovat mýty své doby.
Poprvé se oženil v roce 1918, s historičkou umění Luisou Strauss, ale toto prý velmi bouřlivé soužití netrvalo dlouho. Luisa, první žena v Maxově životě, byla bohužel židovského původu a jediné, co o ní ještě víme je to, že zemřela za druhé světové války v koncentračním táboře. Ernst tedy experimentoval se všemi možnými uměleckými formami, maloval, dělal také sochy a koláže, kterými se zabývali v té době všichni dadaisté. V Paříži, v umělecké komuně na Montparnassu potkal básníka Gilloma Appolinaira, malíře Roberta Delaunyho a další umělce z celého světa.
A také pro mnohé umělce osudovou ženu, Galu. Kdo to byla Gala? Vlastně se jmenovala Helena Ivanovna Diakonova a narodila se roku 1894 v Kazani. Byla z intelektuálské rodiny, velmi nadaná, ale na univerzitě v carském Rusku dívky studovat nesměly. Před první světovou válkou onemocněla tuberkulosou a léčila se v Davosu, kde potkala Paula Éluarda. Trpěl též tuberkulosou a silným astma. Gala uviděla svou příležitost. Odešla s ním do Paříže a v roce 1917 se za něj, k nepříliš velké radosti jeho rodiny, provdala. Po roce se jim narodila dcerka, kterou Gala hned předala do péče babičky, Éluardovy matky, a vlastně se dá říci, že se o ní od té chvíle vůbec nezajímala.
Nahoře je Gala na fotografii s pětadvacetiletým Dalím, o deset let mladším. Vpravo její portrét, nazvaný Galarita, který maloval Dalí v roce 1945. Jak vidíte, příliš krásná nebyla.
Z doby před rokem 1920 pochází koláž Maxe Ernsta „La belle jardiniere“ (Krásná zahradnice), na základě které pak v roce 1921 umělec maluje obraz se stejným názvem. Žena na obraze je Gala, tehdy ještě manželka jeho přítele Paula Éluarda, pozdější múza mnoha dalších umělců, která ale až do své smrti v roce 1982 žila se Salvadorem Dalím. Velice dovedně rozmnožovala jeho jmění, už v exilu za druhé světové války v Americe prodávala jeho obrazy za milionové částky. Oblékala se excentricky, ale při obchodních jednáních ve svém obvyklém Chanel kostýmku prý působila spíš jako jeho guvernantka, než múza. Přesto během svého dlouhého života byla milenkou a múzou mnohých, mezi nimi i Maxe Ernsta.
Kvůli ní se prý už tehdy rozešel se svojí první ženou Luisou. Ernstův obraz „La belle jardiniére“ byl v roce 1934 vystaven na proslulé nacistické výstavě „Entartete Kunst“ a pak bohužel zmizel beze stopy, jako mnoho dalších.
V té době měl Max Ernst už novou lásku. Byla jí o víc než dvacet let mladší Leonora Carrington, dívka z bohaté anglické rodiny průmyslníků, narozená v roce 1917 v Clayton Green, Lancashire. Byla vychovávána chůvami, guvernantkami a domácími učiteli a nebyla vůbec zvyklá kázni. Později byla pro své rebelské chování vyloučena z několika škol. Zoufalá rodina jí tedy poslala do Florencie, kde navštěvovala Mrs. Penrose Academy of Art. Po návratu do Anglie byla, trochu zkrocená, představena u dvora, studovala dále na Chelsea School of Art a na Academy Amédée Ozenfant. Své první surrealistické obrazy vystavovala už v roce 1927 a setkala se s mnoha surrealistickými umělci, také s básníkem Paulem Éluardem. Další výstavu pak měla v Bloomsbury Gallery v roce 1933 a v roce 1936 byla přizvána k mezinárodní exhibici v Londýně, jako jediná anglická profesionální malířka. Přes noc se z ní stala celebrita. Maxe Ernsta potkala na jedné party v Londýně v roce 1937. Už se vůbec nerozloučili, odjeli společně do Paříže, kde se Max definitivně rozešel se svou ženou Luisou. Nová nerozlučná umělecká dvojice žila v malé vesnici v Ardèche, odkud jezdili do Paříže, spolupracovali též s ostatními umělci. Vpravo autoportrét Leonory z té doby. Vše šlo dobře do té chvíle, než začala druhá světová válka. Ernst byl dán do internačního tábora. Odtud se mu podařilo později uniknout, zřejmě za značné finanční pomoci Peggy Guggenheim, která už před válkou od něj zakoupila celou řadu obrazů pro své museum v Benátkách. Leonor byla bez Maxe zoufalá, stále na něj marně čekala a pokoušela se s ním setkat v internačním táboře i jinde. Prý ho jednou asi dvě minuty mohla vidět a tento zážitek jí ještě víc traumatizoval. Nakonec musela uprchnout před postupujícími Němci známou cestou emigrantů, přes Andorru do Španělska.
Rodiče z Anglie pomáhali jak mohli, intervenovali, chtěli, aby se vrátila domů, což Leonor pochopitelně ani nenapadlo, stále doufala, že se znovu setká s Maxem. Vyčerpaná a zoufalá se dostala až na Britskou ambasádu v Madridu, kde se psychicky zcela zhroutila.
Odtud se Leonor Carrington dostala do nemocnice v Santanderu, odkud uprchla a v doprovodu ošetřovatelky (potřebovala jí, užívala na radu lékaře silnou drogu, cardiazol) se dostala do Lisabonu. Definitivně pryč z válkou zasažené Evropy se dostala jen díky tomu, že se provdala za mexického diplomata Renata Leduca, se kterým se kdysi setkala v ateliéru u Picassa. Po příchodu do Mexika se brzy rozvedli a Dorothea se provdala za fotografa Chiqui Weisse, Žida, původem z Maďarska, se kterým měla syna Paola. V Mexiku žila od roku 1942 až do roku 1985, tedy dlouhá léta, za která poznala nesčíslnou spoustu mexických umělců. Stále malovala a její jméno je dnes vyslovováno současně s takovými umělkyněmi jako Frida Kahlo a Leonor Fini.
Začala také velmi úspěšně psát. S Maxem se už nikdy nesešli, přestože to bylo možné. Leonor se dala vlastní uměleckou cestou. V jednom rozhovoru s novináři v roce 1983 řekla:„Neměla jsem čas být pro někoho múzou. Byla jsem příliš zaměstnána rebelováním proti mé rodině a především tím, abych se naučila být umělkyní.“ Letos se Leonora Carrington ve zdraví dožila devadesáti let.
Peggy Guggenheim (narozena 1898 New York City – zemřela 1979 Padova, Itálie), která Maxe Ernsta zachránila z válkou zachvácené Evropy, byla bohatá americká dědička, mecenáška a přítelkyně mnoha moderních umělců, sběratelka moderního umění – někdy ho sbírala i s těmi umělci. Na obrázku vidíte Peggy s jejími psy v paláci v Benátkách, za ní na zdi je drátěná plastika od Maxe Ernsta. Její manželství s Maxem netrvalo dlouho, ale zůstali dobrými přáteli až do jeho smrti. Peggy nebyla pomstychtivá. Otec Peggy, Benjamin zahynul v roce 1912 na Titaniku. Jeho bratr, strýček a později poručník Peggy, Salomon R. Guggenheim byl známý americký průmyslový magnát, vlastnil doly na měděnou rudu - a sběratel umění, který nechal architektem Wrightem postavit nádherné Museum of Modern Art v New Yorku, dále postavil musea moderního umění v Bilbau, v Berlíně a v Las Vegas . To už bylo z nadace, kterou založil a která existuje dodnes.
Další Guggenheim museum je Guggneheim Foundation v Benátkách, které vybudovala Peggy, a do kterého umístila svou bohatou a cennou sbírku moderního umění. Sedávala tam ke konci života ve svém křesle v koutě, zestárlá a obklopená vzpomínkami a tiše a nenápadně pozorovala návštěvníky.
V Americe se Max Ernst v roce 1942 seznámil s „poslední ženou svého života“, umělkyní, grafičkou a surrealistickou malířkou, Dorotheou Tanning. Dorothea se narodila v roce 1910 v Gallesburgu ve státě Illinois. Studovala na výtvarné škole a na malířské akademii v Chicagu, ale živila se především reklamní grafikou. Hrála také ve filmu, navrhovala kostýmy i výpravu. Když se seznámila s Maxem, měla už za sebou krátké a nešťastné manželství se spisovatelem Homerem Shannonem. Spolu s Maxem přesídlila do malého dřevěného domku, který si postavili v Sedoně, ve státě Arizona, vzali se až v roce 1946. Max se v té době věnoval především sochařství. Dorothea malovala, dělala také litografie, které byly spolu s jejími obrazy v roce 1948 vystaveny v Galerii Levy v New Yorku. Jedním z jejích nejznámějších obrazů Dorothey Tanning je ten, který vidíte vpravo dole. Je to její autoportrét, nazvaný „Narozeniny“, který namalovala v roce 1942, v době, kdy poznala Maxe, ještě ve svém New Yorkském ateliéru. Pootevřené dveře značí možnost útěku, ale hrozí i tím, že se s třeskem zavřou. Rostliny, které její postavu obrůstají, znamenají možnou metamorfózu a nebo představují pouta, která jí brání v rozletu. Ale těchto pout se jí podařilo po boku Maxe Ernsta dokonale zbavit, její další umělecká cesta je lemována úspěchem. Zejména proslula svými návrhy kostýmů a scénických obrazů pro divadlo a balet, například v roce 1950 pro balet „The Witch“, který uvedl Balanchine v Londýně a jehož choreografem byl proslulý baletní mistr John Cranko. V březnu 1953 se vrací Dorothea s Maxem definitivně do Francie, kde si v Paříži najali dvě mansardní místnosti. Odtud se v roce 1955 přesunuli do Huismess v Touraine a pak, 1964, do jihofrancouzského Seillans , do domu jménem Dolce vita.
Oba společně pracují a jejich společný úspěch, který dokládají mnohé výstavy, pokračoval až do 1. dubna 1976, kdy Max Ernst zemřel stár 85 let. Dorothea žije dodnes.
O Dorothee Taning natočil režisér Peter Schamoni v roce 1978 film, zvaný Insomnia a v Museé Centre Georges Pompidou, otevřeném slavnostně v roce 1977 v Paříži byla umístěna její prostorová instalace nazvaná „Hôtel du Pavot , Chambre 202“.
V roce 1980 se Dorothea vrací definitivně do New Yorku, kde o šest let později vychází její autobiografie „Birthday“, přeložená do mnoha jazyků. Byla to opravdu poslední velká láska Maxe Ernsta, se kterou žil déle než třicet let.
Max Ernst se do Německa už nikdy nevrátil a také Německo na něj trochu zapomnělo. Trvalo dlouho, až do roku 2005, než bylo v jeho rodném městě Brühlu zřízeno jeho muzeum. Slavnostně ho tehdy otevřel sám prezident Horst Köhler. V muzeu je vidět průřez celým dílem Maxe Ernsta, ale srdce sbírek tvoří tak zvané 3D paintings, dílka, která Max v průběhu společných let vytvořil pro Dorotheu k narozeninám, či jen tak – z lásky.
Max Ernst, buřič, kouzelník a snílek, milovaný mnoha ženami je v té lehké a světlé budově zastoupen obrazy, grafikou i plastikami. Ale mnoho z jeho díla je k vidění v muzeích po celém světě. Jeden z obrazů vám chci představit nakonec. Je v historii umění zcela ojedinělý, představuje totiž Pannu Marii, jak vyplácí malého Ježíška. Laskavé pozornosti čtenáře doporučuji především svatozář, která mu spadla z hlavičky a válí se vpravo dole v rohu na zemi.
V okénku vlevo tomu přihlížejí tři pánové, dadaisté a surrealisté, Paul Éluard, André Breton a sám tvůrce obrazu - Max Ernst.