Bylo to 13. března 1905, když v pařížském Musée des Arts asiatiques Emile Guimet poprvé vystoupila exotická tanečnice, údajně indická princezna, Mata Hari. Tančila za doprovodu javánské hudby gamelang, a během tance odhazovala tenoučké hedvábné závoje do kterých byla zahalena, až nakonec stála před publikem skoro nahá, ozdobena jen blýskavými řetězy z polodrahokamů, perel a s diadémem posázeným drahokamy. Tím dnem vlastně začala prapodivná kariéra tanečnice a pozdější špiónky, která si říkala Mata Hari.
Narodila se jako Margaretha Geertruida Zelle, 7.srpna 1876 ve fríském Leeuwardenu, v Holandsku. Vyrůstala společně se třemi bratry a sestrou v rodině zámožného obchodníka s klobouky Adama Zelleho a jeho ženy Antje van Meulen. Otec získal dosti velký majetek na burse, spekulacemi s akciemi. Ale v roce 1889 dalšími chybnými investicemi ztratil veškeré jmění a zbankrotoval. Pak odešel, vlastně uprchl do Den Haagu, rodinu nechal v Leeuwardenu. V roce 1890 byli manželé rozvedeni. Roku 1891 matka Antje zemřela. Margaretha vyrůstala u strýce ve Sneeku, který jí přihlásil na pedagogickou školu v Leidenu. Otec se mezitím znovu oženil a za peníze manželky založil malý, nepříliš prosperující obchod s petrolejem. Výchovu dětí a veškeré náklady na jejich školy platila babička, matka zemřelé Antje. Po absolvování školy , v roce 1895,si Grethe k sobě vzal strýček, který bydlel Den Haagu. Ta už měla připravený plán: výhodně se vdát. V novinách Het Nieuws van den Dag v rubrice Seznámení objevila zajímavou nabídku k sňatku, inzerát, který oznamoval, že důstojník holandské armády z Indonésie, na dovolené v Nizozemí, hledá vhodnou ženu. Jménem koloniálního důstojníka Rudolpha Mac Leoda jí uveřejnil jeho přítel. Byl toho názoru, že je na čase, aby se už skoro čtyřicetiletý Rudolph konečně oženil. Margaretha, která vždy obdivovala vojáky a uniformy, na inzerát odpověděla a už 11. července 1895 byla svatba. Na svatební cestu jeli novomanželé do Wiesbadenu. Záhy, 30.ledna 1896 se narodil syn Norman John Campbell. Rudolph Mac Leod patřil ke slavnému skotskému klanu Mac Leodů, který má dosud sídlo v Dunvegan Castle na ostrově Man, a jehož jeden prapředek byl ve 12. století na ostrově Man dokonce jakýmsi králem. V roce 1897 odjela celá rodina do „Nederlands Indie“ (nyní Indonésie). V roce 1898 se jim narodila ještě dcerka, Johanna, nazývána Non. Ale v témže roce obě děti tehdy těžce onemocněly a syn John za záhadných okolností zemřel. Přivolaným lékařům se podařilo zachránit jen dcerku Johannu. Několik měsíců po této události se indonéská chůva na smrtelném lůžku přiznala, že děti otrávila, chtěla se pomstít svému pánovi Mac Leodovi za to, že potrestal jejího milence. Dívenka Johanna zvaná Non, pravděpodobně přežila jen díky tomu, že byla tehdy ještě kojena. Smrt syna a odloučení od manželky ještě víc prohloubilo časté rozpory mezi manžely. Jejich manželství bylo katastrofální, docházelo k hádkám o peníze, problémy byly také asi způsobeny velkým věkovým rozdílem mezi manžely. Mac Leod, o dvacet let starší a nemocný, už neměl na Margaretu nervy a navrhl rozvod, který ona odmítla, protože chtěl dceru do opatrovnictví. Mac Leod byl sice povýšen na majora a vyslán do Medanu na ostrově Sumatra, ale v roce 1900 byl na vlastní žádost pensionován (léta, strávená v tropech se počítala dvakrát) a rodina se odstěhovala do Sindanglaje. Margaretha ale stále chtěla do Holandska a tak se manželé se v roce 1902 společně vrátili a také se konečně dohodli požádat o rozvod „od stolu a lože“. K pravoplatnému rozvodu došlo až v roce 1907. Greet Zelle, rozvedená Mac Leod se v roce 1903 rozhodla, po krátkém pobytu v Amsterodamu a Den Haagu, zkusit štěstí v uměleckých kruzích v Paříži. Dcerku, kterou měla v péči, přenechala manželovi. V Paříži prý zpočátku vystupovala v cirkusu jako krasojezdkyně na koni a také stála, dost neúspěšně jako model různým malířům. Ze soucitu ji prý angažoval jako modelku malíř Octave Victor Guillonnet, který jí nejdříve odmítl jako nevyhovující, ale když mu v atelieru omdlela, prý hlady , smiloval se a použil její portrét na plakát pro Gaité -Theatre. Také jeho kolega Gustave Assiré jí angažoval pro jedno stání. Zklamaná Greet se vrátila na krátkou dobu do Nizozemí, ale v roce 1904 odjela znovu do Paříže.
Tentokrát se rozhodla prorazit. Vymyslela si exotický životopis, pořídila si orientální kostýmy a vydávala se za Indku, dceru z bráhmanské rodiny. Tvrdila, že její matka byla slavná tanečnice v chrámu Kanda Swamy. Když tato její matka jako čtrnáctiletá při porodu zemřela, rozhodli mniši, že dívenka Mata Hari ,jak jí pojmenovali, bude také chrámovou tanečnicí. Již od dětství jí zasvěcovali do chrámových mystérií a učili rituálním tancům.
Jako chrámová tanečnice nesměla nikdy poznat pozemskou lásku a její život byl zasvěcen bohu Šivovi. To se ale změnilo, když poznala anglického důstojníka, který jí unesl ze svatyně a učinil jí svojí manželkou.
Je nepochopitelné, že nikoho nenapadlo, že by se mohlo jednat jen o výplody bujné fantasie. Aby se udělala co nejvíc zajímavou a tajemnou, vymyslela si ještě další životopis : v této nové versi tvrdila, že její matka je javánská princezna a otec skotský šlechtic. A ještě prý bylo několik dalších variací. Jméno Mata Hari, které si dala, znamená, podle některých překladů “Ranní slunce“, „Oko ranních červánků“ či „Oko dne“. Její vůbec první vystoupení bylo v salonu baronky Kirejevské koncem ledna 1905 ,a pak v Musée Guimet. To, že se během tance svlékala a také nahá tančila, byla tehdy opravdová sensace a tisk se předháněl v chvalozpěvech. Obecenstvo nadšeně reagovalo na její vystoupení, částečně erotické a tajemné, částečně kultovní, náboženské. Když ke konci tance nahá klesla před bronzovou sochou boha Šivy a čtyři chrámové služebnice jí posléze přikryly zlatým pláštěm, propuklo jinak upjaté pařížské obecenstvo v nadšené ovace. Kupříkladu „Le Monde“ hned druhý den opěvoval její vystoupení titulky: „Mata Hari, východní tanečnice, kouzelně tančila a dokázala ztvárnit ceremonie věnované bohům Višnu, Indra a Šiva“ : “Báseň o princezně a okouzlující květině“, zrovna tak jako válečný tanec Soembramaja. Redaktor La Presse psal: „Mata Hari tančí nejen svými pažemi, nohama, očima, ústy a prsty s rudými nehty. Mata Hari hraje celým svým nepokrytým tělem. A jestliže bohové zůstanou netečnými k její oběti krásy a mládí, pak jim věnuje ještě svojí lásku a svoji cudnost.
Margareta už kdysi ve svém prvním dopise nastávajícímu manželovi sdělovala, „že je štíhlá a vzhledem ke své délce má velice dobré proporce.“ Jediné, s čím nebyla nikdy spokojena, byla její dost malá ňadra, která se snažila zdůraznit různými ozdobnými poklicemi a košíčky. Dnes by nebyl problém vzít něco silikonu…
Mata Hari se stala hned po prvním vystoupení nejznámější postavou v Paříži. V salonu baronky jí právě objevil Emile Guimet, který jí požádal o další veřejné vystoupení v jeho Musée Guimet. Stala se sensací. Následovala řada vystoupení v salonech významných osobností, jako u bankéře barona Henri Rothschilda, Cécile Sorel, Gastona Meniere a Natalie Clifford Barney. Zde také poznala legendárního impresária Balllets Russes Gabriela Astruca, který se stal jejím Impresáriem, nyní bychom řekli managerem. Jenom v roce 1905 měla 35 vystoupení a byla nejlépe placenou tanečnicí v Evropě. Za šest měsíců byla mezinárodně známá a od roku 1906 pořádala též turné v zahraničí. Jejím prvním zahraničním vystoupením bylo představení v centrálním lázeňském sále v Madridu. Zde také poznala svého dalšího příznivce, francouzského vyslance Julese Cambona.
Pochopitelně byla obletována. Mezi její obdivovatele patřili muži z vyšších kruhů, diplomaté a důstojníci, pro které měla odedávna obzvláště slabost. Později se jí tato záliba měla stát osudnou. Skoro celý rok bydlela na zámečku bankéře Rousseaua u Lyonu, ale protože se jí tamní klidný život moc nezamlouval dala přednost jeho vile v Paříži, kde se mohla scházet se svými obdivovateli. Je pochopitelné, že tento bouřlivý život finančně zatěžoval, i když její gáže byly vysoké, stále zápasila s finančními problémy. Naštěstí se skoro vždy našel někdo, kdo jí pomohl. Její exotická a erotická vystoupení přesně vystihovala vkus a záliby diváků, v té slavné době, nazývané La Belle Époque. (Tento termín vznikl až po první světové válce, kdy lidé po strašlivém prolévání krve nostalgicky vzpomínali na kvetoucí kulturu před válkou, na první auta, a první Tour de France, začátky filmu a fotografie, nové umělecké formy, Impresionismus a Art Nouveau, na dobu kankánu a Moulin Rouge, kdy byli bezstarostní a vše bylo dovoleno, jako na krásnou epochu života – La Belle Époque).
26. dubna 1906 bylo manželství Margarety definitivně rozvedeno, napomohly tomu její fotografie, akty , které se záhadně dostaly na veřejnost - prý byly původně zhotoveny pro jistého sochaře, aby podle nich udělal její sochu. Dcera byla soudem svěřena do péče otce.
Muži v uniformě Grethu ji stále víc přitahovali a proto přijala pozvání německého důstojníka Kieperta do Berlína, kde setrvala několik měsíců. V Berlíně pak kolovaly pověsti, že byla dokonce milenkou syna německého císaře Wilhelma.
V zimě 1907 se vydala na cestu do Egypta, kde údajně studovala tanec a stará mystéria. 30. března 1907 byla opět v Římě a zklamána, že nemá žádné nové angažmá, odjela do Paříže. Zde zjistila, že během její nepřítomnosti jí několik jiných tanečnic začalo s dosti velkým úspěchem napodobovat. Mata Hari na to uraženě reagovala sdělením, že končí s vystupováním. V roce 1908 opravdu vystupovala jen na dobročinných představeních, ku příkladu v Théatre du Trocadéro, Pont aux Dames a Houlgate. V tuto dobu vlastně nebyla jinak výdělečně činná a hledala nějakého opravdu bohatého příznivce. V roce 1910 tančila v Monte Carlu roli královny Gul Nazar v symfonii Antar od Rimského - Korsakova. Ale zakladatel divadla a zároveň režisér tohoto představení, nebyl s jejím tancem spokojen. Došlo k roztržce a nakonec k soudu, který se táhl až do 11. prosince 1911. Spor Mata Hari vyhrála. Celou tuto dobu bydlela jako maitresse bankéře Xaviera Rousseau na jeho zámku De la Dorée v Touraine. Po ukončení vztahu jí věnoval Rousseau dům na Rue Windsor v Neuilly u Paříže. Během divadelní sezony prezentovala Mata Hari v milánské Scale tanec „Princezna a kouzelná květina“ a zpodobila Venuši v baletu Antonio Marcenos Bacchus a Gambrinus. Mezitím tančila v různých privátních vystoupeních pořádaných vyšší italskou společností. Navzdory mezinárodním úspěchům se považovala za zneuznanou umělkyni a proto hodně cestovala, v naději, že jí bude umožněn slavný návrat. Stále také střídala milence, v Berlíně se též snažila v roce 1913 získat angažmá, ale byla odmítnuta. 28. června 1913 vystoupila jako španělská tanečnice v La Revue en Chemise ve Folies Bergére. V lednu 1914 měla ještě v Musée Galliera tři vystoupení. Poté se rozhodla pokusit se znova v Berlíně o angažmá, snažila se ale marně, v srpnu vypukla světová válka a Mata Hari byla nucena prchnout. Do Francie nemohla, proto se vypravila domů, do neutrálního Holandska, kde jí poskytl její dlouhodobý milenec (od roku 1903) Edouard Willem baron van der Capellen svůj dům v Den Haagu. Ale Mata Hari se v klidném neutrálním Holandsku začala nudit, toužila po životě v Paříži, a proto se rozhodla pro cestu do Londýna a z Londýna pak odjela do Francie. Na pasovém úřadě v Anglii se seznámila s jednadvacetiletým francouzským kavaleristou, jistým Louis-Ferdinandem Destouches, později známým spisovatelem , píšícím pod pseudonymem Céline. S ním, a ještě s jedním jeho přítelem prý strávili po večeři v hotelu Savoy ve třech noc na jedné posteli . Ó la la …
Přes své úspěchy a velkorysé obdivovatele, trpěla stále nedostatkem financí. Protože se pohybovala i v době války po Evropě, upoutala na sebe pozornost německé špionážní služby, která jí prostřednictvím německého konsula Karla Dramera v Nizozemí v roce 1916 nabídla zaplacení veškerých dluhů a umožnění vysokého životního standartu, přistoupí-li na nabídku pracovat jako špiónka pro německou Říši. Mata Hari lehkomyslně svolila a dostala šifru „H 21“. Na potřebná vydání prý dostala 30.000 Marek. V té době se též zamilovala do o 17 let mladšího ruského důstojníka Vladimíra Maslova, se kterým se po válce chtěli vzít. Proslýchá se, že mu zaplatila lékařské ošetření, když byl na frontě zraněn a přišel o zrak. Všechny tyto pověsti, které kolem ní vznikaly je těžké nějak dokázat.
Její informace neměly pro Německo valnou cenu, ale svým neustálým cestováním na sebe upozornila francouzskou protišpionážní službu, která jí začala sledovat. Také Angličané jí sledovali. V druhé polovině roku 1916 dostala od kapitána Ladouxe, důstojníka francouzské výzvědné služby, nabídku pracovat také pro francouzskou špionážní síť. Mata Hari ve své naivitě svolila, a tím se dostala do spleti intrik a různých podvodů. Přestože vlastně ani pro jednu z válčících stran nikdy nic nevyzvěděla, byla 13. února 1917 zatčena a obviněna ze špionáže pro Německo. Kapitán Ladoux byl ještě tak korektní, že jí prý několik dní před jejím zatčením nechal vyzvednout 5.000 franků, snad za podané informace. Gretha, která vůbec netušila, že by mohla být zatčena, tyto peníze během několika dnů vesele utratila. 24. července 1917 byla Mata Hari obžalována z velezrady a podpory nepřítele. Její obhájce Eduard Clunet, sedmdesátiletý pán, který předtím nikdy nikoho před vojenským soudem neobhajoval, na svůj úkol vůbec nestačil, nesháněl žádná fakta, prokazující její nevinu, ale pouze se zoufale snažil upozornit na lidské aspekty obžalované. Přestože soud vlastně nemohl předložit žádné dostačující důkazy, byla Mata Hari odsouzena za velezradu a podporu nepřítele k trestu smrti. Nepomohly výpovědi a intervence přátel, dosvědčující její nevinnost, ani žádost o milost, válečný soud byl neúprosný. Byla válka a Francie si tehdy nestála zrovna dobře.
V pevnosti zámku Vicennes u Paříže jí bylo 15. října 1917, hodinu před popravou oznámeno, že bude v 6:15 zastřelena. Směla ještě napsat tři dopisy na rozloučenou, jeden dceři, druhý Maslovovi a třetí neznámému příteli. Nikdo neví, zda našly své adresáty a co se s nimi vůbec stalo.
Když stála před popravčí četou, odmítla pásku přes oči. Z dvanáctičlenné popravčí čety prý jeden vojín omdlel, takže Mata Hari byla zastřelena jenom jedenácti kulkami. Jen jedna rána byla smrtelná, přímo do srdce. Nešťastnou špiónku potom střelil velící důstojník ještě do hlavy, tak zvanou ránou z milosti. O její ostatky se nikdo nezajímal a tak tělo nešťastné tanečnice skončilo na pitevním stole v pařížské Sorbonně, aby pak bylo pohřbeno do společného hrobu neznámo kde. Možná, že v roce 2017 vyjde najevo něco víc o tom, jak to s tou její domnělou špionážní činností vlastně bylo. Akta o procesu je totiž podle zákona povoleno zveřejnit až po sto letech.
Takže do té doby nám může tuto celkem nešťastnou ženu - a ještě nešťastnější špiónku - připomenout jenom několik knih, fotografie a nebo starý film s Gretou Garbo z třicátých let minulého století. A také si můžeme vypít sklenku absintu z láhve s jejím jménem anebo si v Belgii koupit bonboniéru s její fotografií.
Byla ve své době tak populární především proto, že byla splněním tajných snů a přání mnoha mužů, jakýmsi symbolem „belle epoque“. Její proměna z leeuwardenské dívenky v dámu, provdanou za důstojníka a žijící v exotickém koloniálním světě Indonésie, a pak zase náhle v proslulou tanečnici, ve skutečnou fame fatale, osudovou ženu mnoha mužů - a tragické zakončení jejího života - to všechno zůstává dodnes záhadou a proto i předmětem zájmu.