Povìsti ze Stadic
Povìst o prvním Pøemyslovci je pomìrnì známá. Knì¾na Libuše poslala své posly pro nového kní¾ete a jejich prùvodcem byl její bílý kùò. Za ním kráèelo poselstvo tøi dny, a¾ bìlouš se vzepjal a radostnì zar¾ál u pole, kdy statný mu¾ oral. Vladykové pochopili, ¾e jsou na místì a pøistoupili s úklonou k oráèi. Vybídli ho, aby s nimi jel za Libuší vládnout. Pøemysl ustal v práci a setøel si z èela pot. Zarazil svou oblíbenou lískovou otku do zemì a svým volùm øekl „jdìte, odkud jste pøišli“. Volové se vznesli a zmizeli ve skále, která se za nimi okam¾itì zavøela. Pak Pøemysl promluvil k poslùm „“škoda, ¾e jste pøišli tak èasnì zrána. Kdybych pole dooral, bylo by v¾dycky dost chleba. ®e jste mne pøerušili, bude v Èechách èasto hlad“. A poslové se divili a ¾asli dál, kdy¾ na podzim z otky vyrašily tøi ratolesti a nich¾ se objevily nejen lístky, ale i lískové oøíšky.
Ale budoucí kní¾e toho nedbal. Pozval vladyky, aby se s ním po dlouhé cestì posilnili. Obrátil pluh, na radlici polo¾il chléb a sýr, které vyndal z lýkové torny a pøidal d¾bánek vody. Mu¾i poznali, ¾e se jedná o ¾elezný stùl z Libušèiny vìštby. Kupodivu skromné jídlo jim chutnalo, ale dvì ratolesti na otce uschly. Opìt u¾asli vyslanci a Pøemysl jim úkaz vysvìtlil slovy „Z mého pokolení mnozí budou panovat, ale jen jediný pán a vládce zùstane.“ Vladykùm vrtalo v hlavì, proè se svaèí na ¾elezném pluhu, a ne na mezi. Pøemysl to vysvìtlil slovy, ¾e si mají vá¾it ¾eleza. Ale zároveò doporuèil, aby Èeši v dobì míru s ¾elezem orali, ale pokud je nìkdo napadne, tak aby všechno ¾elezo pøekovali v meèe.
Pak vyjeli k Vyšehradu. Pøemysl pøevleèen do skvostného roucha si pøes rameno vzal svou prostou tornu a støevíce z lýèí. Vojvodové se opìt divili, ale Pøemysl jim na to odpovìdìl. To proto, aby moji potomci vìdìli, odkud pochází, nechovali se pyšnì, a¾ budou vládnout, proto¾e všichni jsme si rovni. Libuše, jako krásná nevìsta vyšla poselstvu vstøíc. Pøi setkání si jen podali s Pøemyslem ruku, tak¾e se do dneška neví, zda ho znala jen ze své vìštby, nebo se znali u¾ z døívìjška. Údajnì chodili v dìtství do stejné školy v Budèi, kterou zøídil Libušin otec Krok. Nový kní¾e usedl na kamenný stolec a byla to mo¾ná nejslavnìjší svatba v této dobì.
A jak to bylo s lískovými oøíšky? Stadické lískáèe se dodávaly na pra¾ský hrad a¾ do roku 1848. Oficiálnì bylo dodávaní oøíšku ukonèeno v roce 1852.
Druhá povìst není tak známá. Vypráví o mu¾i, který o sobì prohlašoval, ¾e je selským králem. Bylo to v dobì, kdy konèily husitské války a zemøel císaø Zikmund, kterého Èeši nazývali liška ryšavá. V zemi nastalo bezvládí, lidé nemìli klid na práci, nestarali se o svá hospodáøství ani o pole. Nemìli pøed sebou ¾ádnou jasnou budoucnost, a proto uvìøili všemu, co je mohlo alespoò trochu povzbudit. Tehdy se ve Stadicích objevil tajemný staøec. Byl vysoké postavy, prošedivìlý, obleèen do hrubého šatu. Svým vystupováním a výmluvností si dokázal ka¾dého získat. Jmenoval se Jakub a byl poddaným z vesnice nedaleko Teplic. Usadil se pod lískovým keøem, o kterém všichni vìøili, ¾e pamatoval Pøemyslovskou dobu.
Z proutí, slámy a listí si vybudoval skromný pøístøešek. Lidem, kteøí za nim pøicházeli vyprávìl o rovnosti, která by mezi nimi mìly být. Jeho pøáním bylo, aby Èechy byly spravovány podle dávných selských práv a pøesvìdèoval své posluchaèe, ¾e je zachrání jen ten, kdo vzejde z prostého lidu. Jen takový èlovìk bude s lidem soucítit a odstraní šlechtu, která je pùvodcem všeho zla. Posluchaèù mìl hodnì, údajnì a¾ dva tisíce. Jakub nebyl podvodník, který by vyu¾íval lidské dùvìøivosti. Vyprávìl, ¾e mìl vidìní, v nìm¾ byl vyzván, aby odešel do Stadic a nechal se provolat selským králem. Sám vìøil všemu, co tak nadšenì vykládal.
Kdy¾ v lidech se zaèala probouzet revoluèní nálada, zasáhlo panstvo. Zbrojíøi bez problému Jakuba zajali a odvedli do roudnického hradu. S poblouznìným Jakubem zùstalo jen hrstka jeho nejbli¾ších, ostatní lidé se rychle vrátili domù. Pak byl pøevezen do Prahy, v té dobì u¾ byl pova¾ován za blázna. Proto ani pra¾ský purkmistr ho dlouho nezdr¾oval. Dal mu nìjaké peníze a poslal ho pryè. Staøec zmizel beze stopy a u¾ se o nìm nic nevìdìlo. Lidé, kteøí všemu, co jim øíkal, uvìøili, byli zklamáni tím, ¾e se po jeho zajetí nic nastalo a ¾e jeho pøání a vidiny se neuskuteènily.
