Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloslav,
zítra Gizela.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak mion přečůral vědce
  
Kdysi jsme chodili do školy. Někteří kratší, jiní delší dobu. 
Naučili jsme se toho mnoho. Někteří s menším, jiní s větším úspěchem. 
Pak jsme začali pracovat.  Někteří zápasí s problémy, jiní jdou od úspěchu k úspěchu.
 
Jednu věc máme ale společnou. Většina z nás si nikdy nepoložila podobné otázky:
Co ovlivňuje lidské chování? 
Co nás nutí dělat to, co děláme?
Co nás nutí chovat se tak, jak se chováme?
Co je příčinou, že životy některých jedinců jsou příkladem, zatímco životy jiných varováním?
Pokud bychom znali odpovědi na tyto otázky, možná bychom řešili spoustu situací jinak. Pokud bychom znali odpovědi na tyto otázky, možná bychom i žili jinak. 
 
Vezměme tlouštíka na závodní dráhu a půl dne ho tam prohánějme bez jídla a pití. Co se stane s jeho hmotností? Jistě se sníží. Z fyzikálního hlediska jde o klasický případ toho, že když těleso zvenčí nic nepřijímá a ze sebe vydává energii, snižuje svoji hmotnost. Totéž platí třeba o hořícím uhlí, nebo automobilu, který na dráze spotřebovává pohonné hmoty.
Nyní změníme podmínky. Stejného tlouštíka položíme do nosítek a půl dne s ním budou po dráze pobíhat čtyři rafani. Změní se jeho hmotnost? Ne. (Přirozený výdej tělesného tepla zanedbejme – kdyby měli rafani na nosítkách místo tlouštíka uhlí, bylo by to taky tak.)
A ještě příklad do třetice: rafani budou s tlouštíkem v nosítkách pobíhat po dráze, ale navíc jej budou přikrmovat. Jak to dopadne s hmotností tlouštíka? Zvýší se.
Někoho by tak primitivní otázky mohly až rozčílit, ale pro vědce, bádající v oblasti kvantové fyziky, představují opravdový problém. Oni totiž tvrdí, že když rafani poběží s tlouštíkem téměř rychlostí světla, tlouštík začne zvyšovat hmotnost sám ze sebe. A kdyby s ním běželi přímo rychlostí světla, tlouštíkova hmotnost by přerostla celý vesmír. Toto tvrzení je v souladu s teorií relativity a přesvědčivý důkaz o jeho platnosti prý podal mion.
 
Podívejme se tedy na mion, odborně zvaný mezon m.
Podle vědeckých análů jde o částici zhruba dvěstěkrát hmotnější než elektron (velmi vypasený tlouštík mezi částicemi). Taková hmotnost je zjevně nad jeho síly, takže v přirozených podmínkách se během dvou miliontin sekundy rozpadá na elektron a neutrina. Něco jiného se ovšem děje, když je mionu v obrovských urychlovačích částic dodáváno zrychlení. Dosáhne-li mion například rychlost s hodnotou 99,5 % rychlosti světla, jeho životnost je desetkrát delší a jeho hmotnost je vyšší dvaadvacetkrát. Jsou to jednoznačně prokázaná fakta – že by tedy opravdu tlouštík rostl sám ze sebe? Neexistuje pro tento zjevný nesmysl jiné vysvětlení? Kromě toho, všechny fyzikální děje jsou kombinací tří elementů: času, rozměru a hmoty. Jak může rychlost, což je kombinace rozměru a času, zrodit hmotu, zcela odlišný element? Logicky nijak.
Nárůst hmotnosti mionu musí mít – a má – zcela jinou příčinu.
Jak myslíte, že působí síla, nebo energie? Jedině prostřednictvím hmoty. Kde není hmota, tam se síla ani energie nemůže projevit. Když se například člověk opaluje na sluníčku, ve skutečnosti na něho nepůsobí přímo samotné slunce. Energie ze slunce je člověku předávána prostřednictvím fotonů (a jiných částic) na vlnách – jsou to malilinkaté kuličky hmoty, které prudce narazí na kůži a rozplácnou se. Rozplácnou se proto, že fotony jsou z jiné hmoty než mnohem tvrdší kůže. A teď si představte, že tělo člověka by bylo ze stejné hmoty, jako fotony. Co by se stalo? Fotony bychom vstřebávali podobně, jako kaluž déšť a stejně tak bychom i rostli. Už vám svítá?
Žádná částice v urychlovači není urychlována jakýmsi bezdotykovým čárymáryfuk systémem. Když do částice, surfující na vlně, zezadu nevrazí jiná částice, případně rychlejší vlna (což vyvolá výstřik jakkoli malých částic), nemůže být původní pohyb částice zrychlen. Opakuji, kde není hmota, tam nelze sílu, ani energii předat. Energie sama o sobě obsahuje hmotu (částice na vlnách), proto každé těleso musí na hmotnosti ztrácet, jestliže vydává energii pouze ze sebe.
A proč zrychlovaný mion na hmotnosti přibírá? Principiálně je ze stejné (neatomové) hmoty, jako částice v urychlovači – takže se s nimi slučuje a ony mu nárazem zezadu předávají svou hmotu, rychlost i směr. Mion se v urychlovači chová podobně, jako když surfující želatinová koule pohlcuje zezadu malé želatinové kuličky, které ji chtějí předhonit.  Prostě, rafani tlouštíka přikrmují a je zcela lhostejné, jestli to dělají částicemi tak malými, že je vědci nemohou ani objevit, nebo částicemi spojenými v nepřetržitý lijavec.
Nárůst hmotnosti mionu tak máme vyřešen.
Nabízí se ještě otázka, proč zrychlovaný mion žije desetkrát déle? Zkuste si to představit: dozadu se rozpadnout nemůže, neboť tam je tlak, jak do něho neustále houfy částic buší i vrážejí. A do předu? Je to podobné, jako když se v automobilu chcete nahnout do předu v okamžiku, kdy do vás zezadu narazí motocykl – strhne vás to zpět. Za delší životnost zrychlovaného mionu tedy může zákon akce a reakce. Teprve v momentě, kdy tento zákon už nestačí udržet narůstající hmotu pohromadě, mion se rozpadá. A září spokojeností nad tím, jak přečůral vědce.
 
Poznámka na závěr:
V naší dimenzi vesmíru je konstantní rychlost světla (čili rychlost částic na vlnách) cca 300 milionů metrů za sekundu a vyšší neexistuje. Je jasné, že částice nemůže předat tělesu vyšší rychlost, než má ona sama. Proto v naší dimenzi nelze vyvinout  nadsvětelnou rychlost. Ale zdůrazňuji, že samotná světelná rychlost se u hmotných částic vyskytuje naprosto běžně a ony přesto svojí hmotou nezahltí vesmír. Teorie relativity tak není nic jiného, než test inteligence, ve kterém vědci na dlouhých sto let propadli.                     
 
Jiří Muladi
 
Co je Mion μ−: Jde o těžký elektron. Tato částice se chová velmi podobně jako elektron. Má hmotnost 207 me. Doba života je přibližně 2×10-6 s. Potom se těžký elektron rozpadá na normální elektron a neutrino: μ− → e− +  + νμ. Mion je stejně jako jeho dvojník elektron schopen vytvořit vázaný stav s protonem, tzv. mionium (vodík s mionem v obalu místo elektronu). Mion se vyskytuje v kosmickém záření a do zemské atmosféry vstupuje s relativistickými rychlostmi. Vzhledem ke své době života by neměl nikdy dopadnout na zemský povrch. Díky dilataci času však mion z hlediska pozorovatele na Zemi žije "déle" a má dosti času, aby dopadl na povrch Země. Z hlediska mionu se Země "přibližuje" relativistickou rychlostí a díky kontrakci vzdálenosti nemusí mion k povrchu Země uletět takovou vzdálenost. Vidíme, že z hlediska obou souřadnicových soustav (spojených se Zemí nebo s mionem) je výsledek stejný, mion dopadne na povrch Země.


Komentáře
Poslední komentář: 05.05.2005  07:51
 Datum
Jméno
Téma
 05.05.  07:51 Franta vysvětlení
 02.05.  10:05 Pavel čtení
 01.05.  15:39 Zroutik Hmotne castice pohybujici se svetelnou rychlosti?