Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
 
 
Ahoj pejskaři
Jerry, já a agility
 
Jerrouš mi vážně dost rozšiřuje obzory. Než jsem se díky němu stala zapřísáhlou pejskařkou, vůbec jsem neměla páru o něčem zvaném agility. Postupem času jsem se ale o tomhle psím sportu něco málo dozvěděla, a protože mi nejeden pejskař řekl, že můj oříšek je pro tuto akční hru jako stvořený, rozhodla jsem se to vyzkoušet.
 
To už jsem měla Jerrouše rok, takže základní výcvik za námi a jeho poslušnost už byla na docela přijatelné úrovni (v mezích rozmazleného spratkouna, pochopitelně).
Nevím proč, ale agilitám se v Praze moc cvičišť nevěnuje. Na webu jich sice najdete dost, ale při podrobnějším pátrání vám přímo na místě řeknou, že zrovna letos kurzy agilit neotevřeli a bla bla bla. Našla jsem jen asi 4 cvičáky, jejichž webovky mě zaujaly.
 
Rozhodla jsem se pro Tróju a jeli jsme. Mařenka nechala bulánky doma a vyrazila se mnou a  Jerrym na cestu do neznáma. I když je cvičák Ambra dost zastrčený a až těsně u řeky, takže k němu musíte jen cestou, která se moc netváří, že by byla schopná pojmout dvě auta vedle sebe, úspěšně jsme to našly.
Na netu uvádějí rozlohu cvičiště 6 000 m², ale podle nás nemá ani třetinu. Pokud ovšem nemají ještě 4 000 m² někde schovaných za rohem. Ale to je fuk, o to, jak velký je prostor cvičiště nám nešlo.
 
Měly jsme začínat v 11 hodin, přijely jsme už těsně po půl, takže jsme si to tam šly obhlédnout. Od 10 do 11 hodin tam cvičili obrany, takže první psi, které jsme viděly, byli 2 stafordi, bulík a na cvičáku nepostradatelní ovčáci.
To bylo první, co mě trochu zarazilo. Že psi, kteří právě ukončí hodinu lekce obran a jsou tudíž značně vyburcovaní, procházejí mezi psy, kteří přišli na hodinu agilit. Psi cvičící agility jsou většinou drobné lehké křehule, zatímco obrany cvičí spíš vazouni typu stafordů apod.. Mně osobně se to nezdálo právě bezpečné.
Jerry zmerčivší bulíka okamžitě projevil svůj velmi kladný vztah k tomuto plemeni, a jakmile to bylo jen trochu možné, vrhl se s láskou na buličí holčičku (naštěstí to zrovna nebyl kluk, i tuhle zkušenost už máme…).
Těsně po 11. hodině vyšla sama šéfová z jakési kanceláře a nechala nás, abychom jí předvedli, co umíme (byli jsme tam čtyři nováčci). Neskromně musím podotknout, že z této „silné“ sestavy jsme vyšli s Jerroušem jako absolutní hvězdy. Po krátkém předvedení vyslala místní velitelka mne a Jerryho na 20 minut vedle, abychom si vyzkoušeli překážky.
Kladina, houpačka, áčko… mlaďoch lítal jako hadr na holi, a vypadal, že ho to baví. Za milovaným piškotem dokonce jevil i snahu prokličkovat mezi laťkami. Humor ho ale přešel ve chvíli, kdy jsme došli k rouře. To jako NE. Rouru tedy ne. A co boudu zakončenou pytlem, který musí pes proběhnout? To taky NE. No nic, prý je tahle psí reakce na tyto dvě překážky úplně normální a bylo by spíše divné, kdyby byla jiná. Takže pohoda.
 
Nakonec jsme šli do místního velína a došlo na přihlášku. Cena 2 500 Kč za deset hodin výcviku mě poněkud zaskočila, nicméně, co bych neudělala pro mého Jerrouše. Ale všechno má své meze. Domnívám se, že za takovouhle cenu by měly být poskytovány i odpovídající služby. A to rozhodně nebylo to, co nám bylo nabídnuto. Hodina výcviku je totiž NEODVOLATELNÁ. Tzn., že já zaplatím 2 500 Kč a budu mít před sebou deset týdnů každou sobotu hodinu výcviku. Dobrá, ale co když si zlomím nohu, nebo když pes bude mít chřipku, nebo prostě cokoli? Deset týdnů je dost dlouhá doba na to, aby se v jejím průběhu mohlo cokoli stát a nemyslím si, že je fér nemít možnost se z hodiny předem omluvit.
Takže nakonec jsme s agilitami nezačali. Možná to ještě zkusíme někde jinde,  kde se nám to bude zamlouvat víc. Možná už s tím taky nikdy nezačneme. Uvidíme.
Ale stejně, je to pašák, přes kladinu chodí jako cirkusák.
Veronika Karetová
 
Další články autorky:
Jak jsem k svému štěstí přišla
Bulíci, aneb jak jsem ke štěstí přišla
Černý Silvestr
Akce tyčka
Vyvoněné historky
Jak se Jerry promastil


Komentáře
Poslední komentář: 19.04.2008  18:29
 Datum
Jméno
Téma
 19.04.  18:29 Mila
 18.04.  16:12 Jorkšír Z psího pohledu malého jorkšíra
 18.04.  14:57 denda04
 18.04.  13:42 Bobo :-)))
 18.04.  10:34 Magdalena
 18.04.  09:24 janina
 18.04.  08:03 Vesuvanka :-)))
 18.04.  00:49 wiki