INRI
Nedávno jsem zahlédl, jak se v jedné televizní znalostní soutěži ptali, co znamená ten nápis na kříži ukřižovaného. A soutěžící překvapivě věděl: Ježíš nazaretský, král židovský. Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum.
Občas chodívám okolo jednoho kříže zapadlého v ruchu velkoměsta. Mám rád symboliku křížů, zejména mám rád různá boží muka a křížky u cest na kamenných základech. Často už nápisy na nich mizí, stejně jako mizí i povědomí o původním významu křesťanských svátků. Pořád jsou ale symbolem víry našich dědů a pradědů. Víry patrně překonané, někde i vyčpělé, ale také víry, která vedla největší lidské duchy třeba ke kráse baroka, gotiky. Hlavním posláním všech chrámů je přece obracet oči i mysl vzhůru, k nebesům. Tam, kde podle křesťanů sídlí jejich trojjediný Bůh.
Velikonoce jsou nejvýznamnějšími křesťanskými svátky. U dětí je jistě překonávají Vánoce, ale mysterium jarních svátků je vlastně základem křesťanství. Ježíš se obětoval pro lidi, byl tupen, mučen, umíral v bolestech a sám. Jeho poslední slova prý byla v aramejštine: Eli, eli, lama sabachtáni. Bože, bože, proč mne opouštíš. Bůh ovšem svého lidského syna neopustil, oživil ho a povolal k sobě na nebesa, aby mohl spolu s otcem a Duchem svatým shlížet na obřady, které i k jeho poctě lidé slouží v krásných chrámech.
Velmi jsem zjednodušil ten základní příběh a dokonce ho ani neironizuji, jak je jinak mým zvykem. Ale takové je poselství křesťanských Velikonoc: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Ne více, ne méně. Já vím, je to úkol neřešitelný, ideál. Přesto bychom se občas měli vracet i k poselství Velikonoc, nejsou to jenom pomlázky, kraslice, koledy. Je to také poselství lidství, vztahu člověka k člověku, příběh toho, který trpěl za jiné. Příběh lidského obětování. “Tvá vůně mne zaujala, vdechl jsem ji a dychtil jsem po Tobě. Okusil jsem Tě a po Tobě lačním a žízním. Dotkl ses mne a vzplanul jsem touhou po Tvém pokoji. „ Tahle modlitba je z 5. století, ale pořád dojímá svou upřímností.