Svátky, nesmíš být sám (!)
aneb – trochu kontroverzní povídání
Kráčím si životem, a vyvíjím se.
Netvrdím, že jsem nikdy na nic nezměnila názor, není to pravda.
Jak mně život tu ráchal v bahně, tu hřál na výsluní, formovalo se mé vnitřní já do mé současné podoby, kterou mám ráda.
Nejen zážitky mé, ale mých blízkých, známých i kamarádů ze mě časem vytvarovaly bytost veskrze tolerantní a smířlivou. Dost na tom, co nám život sám uchystá za nemilá překvapení, není třeba násobit je vlastním přičiněním.
Díky všemu dění v mém životě i životech jiných chci být sama, a to i ve svátky, kdy se všeobecně vnímá osamocený člověk jako chudák, ubožák, a tím pádem předurčený v nejbližší době na oběšení se na nejbližším trámu.
Začalo to svátky velikonočními.
Jednoho roku jsem se sama sebe ptala:
„Proč musím být den D připravena s pomlázkou, čokoládovými vejci, pamlsky, a něčím ostrým na zub těm dospělým? Jen proto, aby mne párkrát přetáhli něčím, co vzdáleně připomíná tatar? Pokropili mne levnou voňavkou, vypili, pojedli, odebrali má „poděkování“ ve formě různých blbostí, a šli o dům dál?
Je mně to zapotřebí?
Není!
Doba, kdy velikonoční svátky měly své kouzlo pominula. Jako děti jsme trávily i tyto svátky na vesnici. Hledaly na zahradě, pod kterým stromem či keříkem je ukryt „zajíček“, tedy nějaké dobroty, exotické ovoce, které na trhu během roku nebylo, čokoládové figurky. Předtím ráno nás přímo z postele vytáhlo několik párů mužských či chlapeckých rukou, aby nás pořádně vymáchali v nejbližší možné vodě, a snažili se zmrskat naše nebohé nožičky do fialových pruhů. Veselo bylo, bylo nás hodně, a všechno bylo milé, patřilo to k svátkům.
Nejkrásnější vzpomínku mám na svého tatínka.
Byly jsme tři ženské, maminka, sestra a já, a on chudák, sám voják v poli.
Neměli jsme ústřední topení. Topilo se v kamnech, a v koupelně byl velký plechový válec – kotel, pod kterým se muselo vždy pořádně zatopit, aby byla horká voda do vany.
Tatínek na velikonoce nelenil, vstal ve čtyři ráno, zatopil pod kotlem, aby voda nebyla ledová, a pak nás jednu po druhé v té teplé lázni vykoupal. Ponořil. Vyráchal!
Hezká vzpomínka!
Jenže jak říkám, časem se kouzlo přeměnilo na otvírání dveří více či méně podroušeným sousedům či náhodným známým, jejich dalším napojením alkoholem, rozdávání čokoládových figurek a vajíček někdy zcela neznámým tlupám chlapců ve věku do 14ti let – ti starší už chtěli peníze. Ti ještě starší koňak. O vařených vejcích, namalovaných byť s obrovskou mírou výtvarného nadání, nestál nikdo.
Rozhodla jsem se tedy, že TYTO svátky pro sebe ruším. Všem jsem oznámila, že neděli i pondělí velikonoční trávím na horách. V tyto dny jsem pak zašitá doma trávila s knížkou, nebo výjimečně dobrým televizním programem. Ukusovala jsem svého piškotového beránka, a v koutku duše litovala ty, které navštěvují již značně rozjívení chlapečci, chlapci i muži, aby si práskli do ženský, a ještě za to brali odměnu.
Postupem času přišel na řadu Silvestr.
Po mnohaletém „hýření“ a povinném veselení se na různých plesech, mejdanech, večírcích a sešlostech jsem vždy dopadla stejně. Společnost se chtěla bavit. Není to přesné! Společnost se musela bavit! A jak je v Čechách i jinde zvykem, k uvolnění se se používalo a používá zhusta alkohol.
Kolem desáté hodiny večerní již nebylo možné poslouchat kohokoliv, v jedenáct už mluvili buď všichni najednou, nebo nikdo, když se alkohol pomíchal a společnost byla zvlášť neodolná, mnozí končili ve stavu jakéhosi spánku tu pod stolem, tu na manželských postelích hostitelů, na záchodě, v koupelně.
Televize hrála vždy, ale nikdo ji sledovat nedokázal.
Když jsem už po několikáté uklízela prvního ledna můj byt, který jsem předtím uklízela, jelikož měla přijít bohatá návštěva, počítala škody jako rozbité sklenice, politý ubrus, propálenou sedací soupravu či prostírání cigaretami, fleky od červeného vína již nevyčistitelné zrovna na místě, kde to bylo nejvíc vidět, snažila se odstranit bramborový salát ze záclon, a zapadlé kyselé okurky a očka za křesly, naštvala jsem se ze stejného důvodu po druhé.
Nemusím aus gerechnet 31. prosince zpívat, tančit, a radovat se, protože to je kalendářem nařízeno. Nemusím chodit na večírky, plesy, ani nemusím tento čas trávit ve společnosti jindy milých, alkoholem však do ne zcela přijatelné podoby se měnících lidí.
Je to moje chyba.
Usoudila jsem, jsa zapřisáhlý abstinent, a tak odsouzena vždy k pozorování měnícího se člověka v buď fňukající trosku, nebo vulgární jednotku, která sahá, osahává a zprzní vše, co je v jeho dosahu.
Nemusím. Nic nemusím! Opětovně jsem oznámila, že na Silvestra odjíždím na hory k přátelům, abych se vyhnula mnoha pozváním, ať už někam, nebo ke mně – což jsem pokládala za zvlášť vypečené úskalí.
„Ty jsi sama? To nemyslíš vážně! Tož to my přidem, Juro, co? A Klapáčkovi taky!“, a nastala etapa – úklid bytu, příprava pohoštění, těžko odsunuté hosty, úklid, a zlost. Sama na sebe.
I na Silvestra tedy sedím tiše doma. Sama. A ráda! Jen spát nemohu, protože rachejtle a v posledních letech tolik oblíbené ohňostroje mne spolehlivě vzbudí, zároveň se všemi mými zvířátky.
Tak mám vždy dobrou knihu, dobré jídlo, dobré pití, sem tam zkouknu něco v televizi, a je mně blaze.
Konstatuji tedy, že samota zvolená, samota chtěná, samota vítaná je eden!
Je mně líto všech, kdo sami být nechtějí, a musejí. To je asi smutné. Je tam ale asi něco špatně.
Pokud jsem ráda sama se sebou, vím, že mí blízcí mne mají rádi, a nemusí to dokazovat povinnými návštěvami v povinné dny, pokud vím, že oni jsou šťastni a respektují mé rozhodnutí a mou vůli, nemůže mně být smutno!
Vánoce mne zůstávají jako poslední svátky, kdy se scházíme se zbytkem rodiny – babička přece jen trvá na tom, aby bylo „všechno jak má být“.
Ptám se však sama sebe – proč to má tak být? Proč se tolik lidí nutí k veselí jen proto, že je určité datum, proč se tolik lidí pozastavuje nad tím, že je někdo sám, a dokonce rád?
Je to přece o našem vědomí, svědomí, chtění, vnitřní pohodě a smíru se světem a těmi, které milujeme.
Chci všem, kteří trávili svátky vánoční neobklopeni obrovskou rodinou, neobklopeni množstvím dárků a množstvím jídla jen proto, že jsou vánoce, popřát nádherný krásný Nový rok, hodně lásky nejen ke svým bližním, ale také sama k sobě.
Nebyli jste sami, kdo byli sami, a přesto sami nebyli!
Byla jsem s vámi!
Dagmar Jarošová