Jsem váhy muší, a od mala slýchávám při každé rodinné návštěvě, jak jsem zase zhubla! U nás na Slezsku se mluví „zchudla!. Tento výraz bych brala ve své podstatě, tedy, že jsem čím dál více chudší, ale hubená jsem stejně. Pořád. Po tatínkovi.
Přesto se občas dívám na sugestivní pořad „Jste to, co jíte“. Koukám na nešťastníky, kteří nad zcela zdevastovaným stolem hrůzou málem nedýchají, cože to do sebe hážou za svinstva! Ona kečupem politá buchta, nakousnutá klobása vnořená zčásti do nějakého sladkého džusu, a na ní pohozený olezlý plísňový sýr – opravdu žádná chuť. Jak je milý následný pohled na pěkně upravený stůl, kde se architekti vyřádili v barevné i tvarové kompozici – no srdce se nad tímto směje!
Ne, neberu asi předváděné, zcela evidentní výsledky (ovšem na jak dlouho, ptám se) po několikatýdenním teroru paní doktorky. Její způsob mluvení s klienty mně připomíná doby minulé, kdy každý pacient byl v podstatě debil, který neví nic, a nic taky vědět nemůže, a je na úrovni pětiletého dítěte, kdy se s ním jedná jako z absolutním blbcem. To mně vadí.
Ale co se mně nejvíc příčí, je název pořadu.
„Hele, mám rád hovězí, jsem proto nutně napasován do role vola?“, zeptal se mne nedávno kamarád. „Nebo jsem kráva, i když jsem chlap?“
„ No jak tě znám, jsi nejspíš bejk … no teda aspoň jsi býval“, rychle jsem se opravila při pohledu a jeho čnící panděro, plešatou hlavu a umělý chrup. Ale sestra se dala na zdravou výživu, konzumuje obilné klíčky a zrní, jak já s despektem nazývám její super dietu. No, a tudíž je slepice“, odvětila jsem pohotově. „Na kuře už je trochu přestárlá“.
Pak jsme ještě probrali pár nelichotivých výrazů ze světa zvířat i ze světa rostlinného (s přirovnáním – „ je blbej, jak rostlinné máslo“ už jsem se setkala dávno před tím), a uvažovali, jak JINAK přeložit název „Jste to, co jíte!“
Napadla mne jedna zákeřná myšlenka.
Že se přihlásím do této soutěže.
Že budu chtít upravit své stravovací návyky, a dobrovolně si nechám vyházet z lednice všechny pochutiny, dobrovolně ze sebe nechám dělat příšeru ve velmi nelichotivých záběrech kamery (co se snímá zespodu, je vždy širší, rozplizlé – to zná každý fotograf - amatér začátečník ). Umnými střihy se nechám vpasovat do role čuníka, který jen žere a žere, od úst mu odpadávají kousky špeku a nudlí, budu natřásat břicho a špulit ho na kameru – a žádat kompenzaci: na konci natáčení mít v pořádku cholesterol, tuky, tlak, teplotu a rosný bod...
Jen nevím, jak se se mnou paní doktorka vypořádá. Má celoživotní snaha přibrat se už 50 let míjí s účinkem. Kdyby tak viděla můj stůl hrůzy, už by asi další díl nenatočili!