Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Šestapadesátý
 
Byl to nezapomenutelný rok, nejen tím, že jsem se tenkrát ve svých 23 letech oženil.
V polovině února přednesl Nikita Chruščov svůj historický projev, v němž odsoudil  Stalina a jeho krutovládu. Celý obsah jeho vystoupení znám nebyl, ale že je konec s dosavadními stalinskými praktikami se tušilo. Studoval jsem tenkrát na filosofické fakultě UK. Mezi kolegy pominul strach a začaly se objevovat do té doby utajované myšlenky na svobodu a demokracii. Děkan FF UK, hudební vědec prof. Mirko Očadlík, dostal zřejmě příkaz toto vření utlumit, a tak svolal posluchače na velké shromáždění, kde promluvil. Radikální nositele nekonformních názorů nazval mj. zlatou mládeží. To se studentů dotklo. O slovo se přihlásil  jeden z nich, Emanuel Mandler, a vmetl Očadlíkovi do tváře tato slova:“Ne, spectabilis soudruhu děkane, my nejsme zlatá mládež, my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova!“ Následoval frenetický potlesk. (Od té doby urazil historik a publicista Emanuel Mandler značný kus cesty: dnes je vyhraněný pravičák.)
 
Neklid nebyl jen mezi pražskými studenty, ale v celé východní Evropě. Zvlášť silný byl v Polsku a Maďarsku, které nejvíce trpěly sovětskou nadvládou. Když si Chruščovův projev přečetl polský vůdce Bierut, dostal infarkt a zemřel. Jeho nástupcem se stal Edward Ochab. Polákům nejvíce vadil  dosazený ministr obrany sovětský maršál Rokossovskij. Poté, co v říjnu Poláci odmítli Chruščova pozvat, přijel o své vůli, doprovázen 11 generály v parádních uniformách. Když  jednání s Poláky nesplňovala sovětská očekávání, začaly se k Varšavě stahovat sovětské jednotky a ozbrojený konflikt na poslední chvíli odvrátil vychytralý Gomulka, když řekl Chruščovovi, že bez Rusů by Poláci nemohli existovat jako samostatný stát.
 
Daleko složitější byla situace v Maďarsku, kde stál v čele stalinista Matyáš Rákosi. 23. října uvítali studenti Gomulkův příchod k moci v Polsku a zorganizovali statisícovou demonstraci. Před parlamentem si poslechli projev kdysi odstaveného reformátora Imre Nagyho, vyhlásili své požadavky a strhli Stalinovu sochu. O den později vstoupili do Budapešti sovětští vojáci s tanky. Ty obklopili maďarští mladíci s molotovovými koktejly a došlo ke krvavým srážkám a k prvním mrtvým. Mezi vládnoucími komunisty v Budapešti i v Moskvě zavládla panika.  Během týdne zahynuly stovky Maďarů i sovětských vojáků. Sovětská vláda vydala prohlášení, že se dopustila hrubých chyb a slíbila dodržovat suverenitu každého socialistického státu. Avšak události dostávaly rychlý spád. Po incidentu, kde bezpečnostní složky zabily před parlamentem stovku demonstrantů, zaútočil rozvášněný dav na budapešťský městský výbor strany, zlynčoval příslušníky bezpečnosti a pověsil je na pouliční lucerny. Tyto filmové záběry pak oběhly svět. Imre Nagy vyzval k vystoupení Maďarska z varšavského paktu a zahájil jednání o stažení všech sovětských jednotek ze země. Neklid se objevil i v ČSR, NDR a RLR. Chruščov dostal strach, že se sovětský blok rozpadne a o den později, 31. října, se rozhodl obnovit pořádek v Maďarsku silou. Vylodění Angličanů a Francouzů v Suezu, které následovalo po Násirově znárodnění Suezského průplavu, přivodilo definitivní rozhodnutí o ozbrojené intervenci. Po několikadenním jednání se spojenci rozdrtily sovětské jednotky a tanky maďarskou revoluci.
 
My, pražští studenti, jsme sledovali maďarské události velmi napjatě. První zprávy o studentských požadavcích nás naplňovaly radostí a vírou, že i u nás dojde k závažným změnám. Když se však objevily záběry zohavených viselců na kandelábrech, zarazilo nás to. O krveprolití před parlamentem jsme mnoho nevěděli, ale takto jsme si přechod k demokracii nepředstavovali. Oficiální místa si dala záležet na tom, aby události vyzněly jako akce maďarských fašistů poražených ve válce. Nagyho prohlášení o vystoupení z Varšavského paktu sdělovací prostředky náležitě využily a znejistily tak mnoho dalších stoupenců potřebných změn. Když povstání skončilo pod koly sovětských tanků, vládní propaganda se rozjela naplno. Byli tací, co uvěřili řečem o kontrarevoluci a podávali přihlášky do KSČ, aby doložili svou věrnost socialismu, jiní příležitosti jen využili a vstoupili, aby si zajistili budoucnost. Pro příslušníky inteligence totiž nebyl vstup do KSČ jednoduchý, hlídalo se třídní složení straníků, a tady se naskytla možnost…
Rozklad socialismu sovětského typu však neúprosně pokračoval. O 12 let později vlna odporu vzkypěla i u nás. Ale to už je jiná kapitola historie, která na tu maďarskou navazuje.
 
Konec roku přinesl ještě jednu událost,  jejíž následky přetrvávají dodnes. 2. prosince dorazil na Kubu na přetížené jachtě s 82 svými stoupenci Fidel Castro. Ačkoliv revolucionáře zmasakrovala čekající armáda, Fidelovi a několika věrným se podařilo uniknout do Sierry Maestra, kde zahájili partyzánskou válku, v níž nakonec porazili armádu diktátora Batisty a v roce  1959 vstoupili do Havany.
 
V úvodu jsem zmínil, že jsem se toho roku oženil s kolegyní. K tomu se váže ještě jedna historka, kterou jsem dosud nikomu neřekl a váhal jsem, zda ji mám přidat. Konečně, po 50 letech, proč ne.
Mezi mými kolegy  na fakultě byl i lučenčan Ján Mlynárik. Byl to agilní komunista, vcelku dobrý student. V pozdějších letech vstoupil do povědomí svou studií o 5. sjezdu KSČ, kde popsal, jak Klement Gottwald a jeho kluci z Karlína  uchvátili moc v KSČ a převedli stranu do područí Moskvy.  Byl persekvován a nakonec emigroval do Mnichova. Po převratu 1989 se stal poslancem Federálního shromáždění.
V létě 1956 jsme byli na vojenském cvičení v Českém Krumlově. Dostávali jsme zabrat, našimi veliteli byli frekventanti důstojnické školy z Lipníka. O jednom víkendu nás odvezli na výlet na Hlubokou. Protože jsme to předem věděli, napsal jsem to své manželce, a ta přijela za mnou. Odebrali jsme se na procházku do lesa, a jak jinak, pomilovali jsme se. Cestou z lesa nás uviděl Ján Mlynárik a při návratu do kasáren jsem se stal terčem jeho velmi hrubých a neomalených posměšků. Byl jsem dobře vychovaný kultivovaný mládenec a jeho veřejně pronášené primitivní žertíky o tom, co jsme dělali v lese, se mě velice dotkly. Zuřil jsem!
 
O pár dní později jsme vyfasovali ostré náboje a na střelnici útočila rota v rojnicích proti nepříteli. Z okopů vystrkovali makety nepřátel a my jsme po nich v běhu stříleli. V jednu chvíli se snaživý Ján dostal mezi mne a cíl, zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěl zahájit střelbu. Přiznávám, že jsem na okamžik zaváhal, zda stisknout spoušť. Ovládl jsem se však a díky tomu máme o jednoho profesora historie více…
 
I to patří k tomu památnému roku před půl stoletím.
Ivo Krieshofer


Komentáře
Poslední komentář: 26.09.2006  11:31
 Datum
Jméno
Téma
 26.09.  11:31 emach
 26.09.  11:12 rudolf
 26.09.  09:43 Kotacka
 26.09.  08:33 emach
 25.09.  12:28 Kotacka
 25.09.  10:53 rudolf
 20.09.  14:43 Rudolf
 20.09.  08:02 emach