Žádný ústav neumí dát rodičovskou lásku
Není rodina, jako rodina. Odborně se rodiny dělí na funkční, problémové,
disfunkční i afunkční (česky: k výchově dětí naprosto nevhodné). Pro příklady z těchto smutných stránek života jsem zašel do městského obvodu Ostrava-Vítkovice. O svých zkušenostech budou nyní vyprávět sociální pracovnice na úseku sociálně-právní ochrany dětí ing. Jarmila Chomičová, Martina Fiuryová DiS. a romská asistentka Miroslava Kokyová.
V oskarovém filmu Kolja se objevila vaše kolegyně Zubatá. Co říkáte na její styl a projev?
„Bereme ho s nadsázkou. Skutečnost je u nás taková, že než umístíme dítě do ústavu, musíme vyčerpat všechny jiné možnosti. Hledáme příbuzné, ale i jiné osoby, jestliže poskytují záruku řádné výchovy a se svěřením dítěte do péče souhlasí. Když už je dítě v ústavní výchově, pak zejména sledujeme, jak se vyvíjejí jeho vztahy s rodiči a jestli dále trvají důvody pro pobyt dítěte v ústavní péči.“
Ve Ostravě-Vítkovicích je vysoký podíl romského etnika. Jak se tento fakt ve vaší práci projevuje?
„Nijak zvlášť, ke každému případu přistupujeme zcela individuálně“.
Jaké příčiny jsou rozhodující pro to, abyste dítě rodičům odebrali?
„Příčin může být několik. Zejména to bývá selhání rodičů při plnění svých povinností, nebo naopak chování dítěte – záškoláctví, páchání trestné činnosti, jeho hrubé jednání vůči dospělým a podobně. I případy, kdy rodina zůstane takzvaně na ulici, tedy bez bytu, mohou být důvodem k umístění dětí do zařízení, která poskytují okamžitou pomoc. Přitom však opravdu platí, že k umístění dítěte do ústavní péče dochází až po vyčerpání všech možností práce s rodinou.“
Kolik vítkovických dětí skončilo v ústavech například za poslední dva roky?
„V roce 2004 dvanáct a loni čtrnáct – z toho bylo sedm sourozenců. Ti nakonec dopadli dobře, neboť jsou nyní už zpět u rodičů, kteří si mezitím dokázali vyřešit otázku bydlení. Ale pravdou je, že každý takový případ je plný smutku, protože žádný ústav nenahradí rodičovskou lásku.“
Z jakých kořenů vyrůstají nezdravé projevy u dětí? K zodpovězení otázky jsme zašli do pobočky Fondu ohrožených dětí.
Být v ústavu není normální
Fond ohrožených dětí vznikl před patnácti lety a dnes má pobočky po celé
republice – v Ostravě už toto pracoviště funguje deset let. Jeho součástí je Centrum náhradní rodinné péče. Jak lze děti zachraňovat při rozpadu rodin a vůbec, co činnost tohoto centra obnáší, o tom si budeme povídat s psycholožkou PhDr. Jarmilou Valouškovou.
„Na děti v ústavech má stát takříkajíc monopol a to u leckterých lidí vede k pocitu, že se jedná o děti státní, že je stát do rodin rozdává. Skutečnost by však měla být přesně opačná: náhradní rodiče by měli být na přijetí dítěte připraveni. Není to tak, že „na skladě“ jsou děti pro rodinu, měli bychom umět najít rodinu pro děti, což je mnohem těžší.“
Je podle vás fenomén zvaný rodina v současné době v krizi?
„Ať si to připustíte, nebo ne, obklopují nás velmi náročné podmínky. Když v nich rodina neumí fungovat dostatečně, měla by společnost umět pomoci. Víte, dnes třeba stačí, aby rodina přišla o byt a následuje odebrání dětí do ústavu, což se mimo jiné projeví v poruchách jejich emočních a psychických vazeb. Ovšem zdravě rostoucí dítě má přece mnohem vyšší hodnotu, než je nájemné v bytě. Sociální úřednice by tedy měly nejen kontrolovat, ale hlavně pomáhat. Individuální asistenční péče v rodinách zatím funguje velmi málo.“
Přesto jsou rodiny, kterým není rady ani pomoci…
„Ani v takových případech není normální, když dítě vyrůstá v ústavu. Takže přicházejí na řadu různé formy náhradní rodinné péče. Naše práce není potěšující. Hledáme řešení které pro děti neuměl nalézt kraj, či ministerstvo, což ukazuje na ztuhlost úřednických aparátů, potažmo na ostudu celé společnosti.“
Počet dětí v ústavech postupně klesá, nebo naopak?
„Řeknu to takhle: i při klesající porodnosti se počty dětí v ústavech nesnižují, což je varovné. Kdyby politika státu sloužila k podpoře rodin přímo v rodinách, projevilo by se to na menších počtech dětí v těchto zařízeních. Opakuji, být v ústavu není normální. Rodiče a rodina znamená pro každé dítě pocit bezpečí, které si v ústavu nemůže vytvořit, neboť k tomu jsou zapotřebí až intimně důvěrné vztahy. Zkuste si představit, jak by vypadalo vaše vlastní dítě, kdyby vyrůstalo v ústavu.“
Vzali byste si dítě do adopce?
Petr Přikryl : „To snad ani nemůžete myslet vážně. Jednoho zmetka už mám a ten mi stačí až nad hlavu… To jsem samozřejmě řekl v nadsázce, ale pravdou je, že s výchovou vlastních dětí jsou značné problémy – co potom s výchovou dětí, kde rodičovský vztah přece jen není na původních základech?“
Petr Kapustka : „Já bych si dítě neadoptoval. Mám dost svých dětí a s nimi také dost starostí. A když budu chtít další, tak si je udělám sám, aspoň budu vědět, na čem opravdu jsem… Není to sice stoprocentní záruka úspěchu, ale přece jen se dá očekávat lepší výsledek, než v případě dítěte s naprosto neznámým původem.“
Drahoslav Ramík: „Řeknu to takhle - co si doma uděláš, to máš. Fakt je, že ve třech letech jsou všechny děti pěkné, ale nikdo neví, co z nich vyroste. Geny jsou geny. A když to náhodou nevyjde, nemůže se pak člověk na nic vymlouvat, je prostě za výchovu vlastního dítěte plně zodpovědný, není-liž pravda?
Lumír Strakoš: „Mám dvě děti a třetí čekáme. Vážím si lidí, kteří si děti osvojí, ale sám bych asi nedokázal dát cizím dětem tolik lásky, kolik by potřebovaly. Víte, dítě není hračka a nelze to potom brát jako – no tak tenhle pokus nevyšel, nic se neděje. Když tak nad tím uvažuji, je to právě zodpovědnost vůči dítěti, která by mě před adopcí brzdila.“
Irena Košařová: „Pokud bych nemohla mít vlastní děti, pak bych o adopci uvažovala. Jenže tato otázka se mě netýkala, proto jsem ani nezjišťovala kroky, jakými se adopce provádí, včetně vybírání dítěte. Ovšem když si někdo dítě do rodiny adoptuje, považuji to za velmi záslužný čin. Pro děti je to nepochybně lepší způsob výchovy, než vzrůstat v ústavech.“
David Buchta: „Mně je dvacet let, tak pořádně ještě nevím. Nemám vůbec nic proti adopcím dětí, ale je mi jasné, že mít vlastní dítě je nenahraditelné. Na druhou stranu, když Bůh nedá, je to jedna z možností, jak vlastními silami dítě připravit na život. Myslím, že když se dítě vychovává takzvaně od mala, rodiče a prostředí ho ovlivňují zásadním způsobem.“
Naděžda Ružičková: „Otázkám okolo rodiny se věnuji, proto vím, že dítě do adopce bych si nevzala. Je to velmi nebezpečná věc pro obě strany. Něco jiného už je, když je znám původ dítěte, lépe řečeno, jeho rodiče. Bez těchto znalostí se dají očekávat velké problémy. Jenže
tento názor mám nyní – kdo ví, jaký ho budu mít za deset let?“
Připravil a rozhovory vedl Jiří Muladi