O počtu zákonů
V novoročním projevu kritizoval prezident Klaus přemíru přijímaných zákonů. Měl pravdu?
V prvních stoletích našeho letopočtu stačilo lidem desatero božích přikázání, které je provázelo od mládí až do rakve. Nebylo tak úplně novinkou. Jeho zásady se objevovaly v učení četných předkřesťanských kultů, především v židovském, odkud je křesťané převzali. Dnes říkáme, že naše kultura vyrostla z křesťanské civilizace a byly pokusy tuto skutečnost vtělit i do evropské ústavy. Kdybychom se však zeptali stovky náhodně vybraných českých občanů na desatero, výsledek by dopadl žalostně. Nejde při tom o víru v Boha, ale o zásady, jimiž by se měly řídit naše mezilidské vztahy. Ty odešly s náboženstvím do nenávratna, nepovažujeme-li dnešní kult zlatého telete také za jistý druh víry.
Díky televizi a filmu, které si libují v násilí a krutostech, v nepravostech a ve zločinu, nedostává se lidem pozitivních hodnot a příkladů. I drobná přikázání a příkazy se považují za cosi nezávazného, co je možné beztrestně porušovat. Tato zkušenost provází jednotlivce celým životem a stupňuje se podle okolností a postavení ve společnosti.
Pro příklad nemusíme chodit daleko. Navštívíme-li třeba Plavecký stadion v Podolí, najdeme celou řadu pokynů, které vycházejí z lidské zkušenosti, a které mají sloužit ku prospěchu všech. Tak např. se máme před vstupem do bazénu osprchovat bez plavek, v páře si sedat na ručník či plavky, v bazénu nepoužívat trenýrky a bermudy atd. Tyto dobře míněné příkazy však nikdo nekontroluje, a tudíž značná část návštěvníků je nedodržuje. Výsledek? Přesvědčení, že dodržovat nějaká pravidla chování je zbytečné.
Vybral jsem neutrální příklad, ale zrovna tak bych mohl mluvit o přecházení chodců, o kouření v restauracích, o připoutávání či telefonování řidičů atd. Pro člověka, který si zvykl nedbat na příkazy, zákazy a zákony, je pak snadné jezdit na červenou, přes blikající železniční přejezd nebo nadměrnou či nepřiměřenou rychlostí. To v dopravě. A v obchodě, politice a v hospodářství? O tom čítáme každý den na stránkách sdělovacích prostředků.
Když se nějaká situace stává neudržitelnou, naši poslanci začnou projednávat zákon na zlepšení. Ten zpravidla připraví tým odborníků a zákonodárci dostanou možnost uplatnit svou lidovou tvořivost při jeho schvalování. Nezřídka vznikne paskvil, který se musí několikrát novelizovat. Stává se, že ve výčtu zákonem nedovolených aktivit se na nějakou zapomene, jindy vývoj zákonodárce předběhne a vznikne možnost zbohatnout, protože zákon tuto nepřijatelnou aktivitu ještě nezakazuje, nebo dostatečně jasně nevymezuje. Hned se najdou zlatokopové bez morálky a etiky, kteří toho využijí a jsou nepostižitelní. Na slušné, morální a poctivé udělají dlouhý nos, vzbudí zlost nebo zavdají příklad k následování.
Co říci na závěr? Prezident Klaus má do značné míry pravdu. Čím více je zákonů, tím existuje větší džungle, nemožnost je všechny absorbovat a dodržovat. A samozřejmě uhlídat jejich dodržování. Mnozí politici mají dojem, že přijetí nového zákona vše vyřeší a věc je vyřízená.
Není tomu tak. K dodržování zásad slušnosti, sdružených v zákonech, je třeba lidi nekompromisně vychovávat od útlého dětství, za všech okolností, a hlavně dbát na to, aby veřejné mínění tvrdě odsoudilo každého, kdo se jimi neřídí.
Na závěr dva praktické příklady:
Kamarádka odjela do USA a její hostitel, invalidní pán, ji poprosil, aby mu dojela na nákup. Odjela jeho označeným vozem a zaparkovala na vyhrazeném místě pro invalidy. Když se vracela ze supermarketu s naloženým vozíkem, shlukli se kolem náhodní zákazníci a tvrdě jí láli za to, že parkuje na vyhrazeném místě, když není invalidní. “Strašně jsem se styděla,“ říkala kamarádka.“ Přestali, až když zjistili, že jsem cizinka.“
Druhý přiklad, z tuzemska.
Do luxusního auta, hodiny zaparkovaného na hlavní ulici v křižovatce s vedlejší, nastoupil mladý muž v manažérské tučňácké uniformě. Zaklepal jsem na okénko, abych ho upozornil, že bránil výhledu odbočujícím z vedlejší, a že mohl způsobit nehodu.“Už jsem pokutu platil, už jsem platil,“ ujišťoval mě dříve než jsem mohl cokoliv říci. “Ale o to přece nejde, zda jste platil,“ řekl jsem, “jde přece o to, že slušný člověk takto neparkuje!“ Koukal na mne vyjeveně a zřejmě vůbec nic nepochopil.
Mimochodem, byl to starosta naší městské části.
Ivan Kreis