Ledové sochy na Pustevnách
Už aby bylo jaro, ta zima mne tak deprimuje, ráno tma, večer tma, nevlídno, na chodnících
čvachtanice... brrr, posteskla jsem si kamarádovi. Ale po Novém roce, po velké sněhové nadílce, se počasí jakoby umoudřilo, i den se prodlužil, vysvitlo sluníčko, mírný mráz, paráda.
Zajedeme si někam na výlet? Jasně, vymysli kam… a jedeme!
Slyšela jsem, že na Pustevnách si každoročně dávají sraz sochaři a vytvářejí sochy se sněhu.To by mohlo být zajímavé, a je to zrovna tento týden. Pojedeme vlakem do Frenštátu pod Radhoštěm, pak autobusem až k Ráztoce, a nahoru vyjedeme lanovkou.
Mamí, dávej na sebe pozor, my máme auto v opravě, ale přesto, kdyby něco, zavolej! Zorganizujeme záchrannou akci.
Pche, žádná nebude třeba, a když, tak zavolám strejdovi, bydlí pod kopcem. Ano, na lanovku se pořádně obleču, vím že tam vyfukuje. Vždy jsem takové řeči vedla já, nějak se to obrátilo, takový je života běh.
V sobotu ráno kouknu z okna, šedivo, pochmurno...
A jéééééé jako vždy, nebude žádný výhled. Ale kostky jsou vrženy. Pojedeme. Čaj do termosky, pořádně se obléct, a na nádraží. Jako vždy dobíhám na poslední chvilku, ani lístek jsem si nestihla koupit. Jak já to dělám (?) vstala jsem přece brzy. Naštěstí jsem se s průvodčím domluvila, obešlo se to bez pokuty. Na příští zastávce měl přistoupit kamarád, kde je? Vzápětí se ozve mobil. Je ve vedlejším vagónu. Takže vše OK!
Ale nebylo. Na autobusové zastávce směr „Roztoka“ fronta, je nás moc co chceme nahoru. To nemůže pobrat. Nebojte se, pendluje, jezdí dva. Nacpali jsme se do prvního.
Poznámky typu: Kam se cpou ti důchodci, jsme ignorovali, ale nemohli přeslechnout. Loni jsme čekali na lanovku tři hodiny!
Tak to jdeme pěšky, prohlásil kamarád. Blázníš? Na tú horu na vysokú nevylezu!! Zvlášť ne, když je napadáno aspoň metr a půl sněhu.
Ale co bys nevylezla, po „Knížecí“ cestě to nebude tak zlé.
Přemluvil mne, jako vždy.
Cesta byla celkem schůdná, proti nám sjížděli na sáňkách i lyžích ti, kteří si asi přivstali. Sluníčko, šedivé pošmourno zůstalo dole. Před námi se otevíraly stále nové a nové obzory. Za tou zatáčkou už to bude, zvolala jsem nadšeně, po třetí. Sice nebylo, ale nakonec jsme dorazili k cíli. Dvě hodinky chůze zdraví prospěšné. Tak proč mne tak bolí nohy?
Za chvilku jsem na to zapomněla. Tolik atrakcí, tolik lidí, tolik dojmů. Nádherný byl pohled na dolů na jakoby mléčné moře s vystupujícími ostrovy kopců (inverze). Na sochách se teprve pracuje. Budou dokončeny a vyhodnoceny až zítra. Nejvíc se mně líbí Tanečnice. Ale ani pyramida s reliéfem faraóna vevnitř není špatná. To vedle, zatím nedokončené, co to může být ? Má to rohy, že by čertí hlava ? Soch v různém stadiu rozpracování jsem napočítala dvanáct.
Sníh přilákal na Poustevny i lyžaře, je jich tu plno. Všude kolem je živo. Velký prostor zabírá pódium, mediální podporu této akce převzalo valašské rádio ČAS. Probíhaly na něm rozhovory s výtvarníky, i taneční a hudební vystoupení. Ještě že jsem nebalila do batůžku jídlo, o občerstvení nouze nebyla..
Tradiční valašská kyselica, zelná polévka s klobásou, a na zahřátí horká medovina bodla.
Ale je čas pomýšlet na návrat dolů a domů. Pojedeme lanovkou? Po „Knížecí“ to zvládneme, rychleji než nahoru. A taky jo, za hodinku jsme u Ráztoky. Masa lidí čekajících na autobus, do odjezdu vlaku půl hodinka. Začíná přituhovat.
Zavolám bráchu, sejdeme k nim, to je kousek, pokecáme zahřejeme se, a pak nás hodí na další vlak, navrhuji…
Haló, haló...jsme u Ráztoky, postavte na kafe! Srdečný smích mi zazněl do ucha, „Právě ho pijeme (!),“ v Liberci. Naštěstí autobus zrovna přijel a my se do něho probojovali. A dokonce, zázraky se přece jen dějí, povstal mladý pár. Posaďte se! Ani vlak neměl zpoždění...
“Výlet se vydařil, práskla jsem sebou jen jednou,“ volala jsem dceři po návratu.
Jéjda, nic se ti nestalo? Nemusila jsi volat S O S strejdovi ?
Nemusela, směju se. Určitě bych se na něho mohla spolehnout. Nepromrzla na lanovce ? Abys to neodležela! Kdepak, šli jsme pěšky nahoru i dolů říkám hrdě a vychutnávám si dceřino překvapené vydýchnutí.
Pak odložím telefon a jdu si masírovat nohy...
Marta Heraltová