Přišel za mnou ordinace a místo obvyklého veselého pozdravu a nejnovějšího vtípku, který mi dával k dobrému, už ode dveří jen vyštěkl: „Dědkovatím, doktore!“
A těžce dosedl na židli pro pacienty.
A aniž by mne pustil ke slovu pokračoval: „Vejdu do obchodu a málem se praštím o vánoční zvonek. Přijdu do hospody a málem se přerazím o stromek, z televize na mně juká magor slibující neuvěřitelné svátky na splátky a baby v autobuse nemelou o ničem jiném než o nákupech a cukroví...“
„To je normální, blíží se svátky,“ říkám ve snaze ho povzbudit.
„Možná, že je to pro vás normální, ale já poprvé měl chuť dát za ten stromek hospodskému pěstí! Vždyť říkám, dědkovatím. Všichni mě s tou sváteční atmosférou pěkně...“ a následoval jadrný výraz hodný umístění mé ordinace ve městě, kde je často jadrný výraz považován za nejtrefnější způsob vylíčení reality.
Upřímně jsem chápal jeho rozpoložení, přesto mi však ucukly rty, protože se mi hlavou mihl Jiránkův kreslený vtip, kdy psychiatr telefonoval kolegovi a při pohledu na osypaného pacienta mu do sluchátka říkal: „Přijďte se honem podívat, mám tady krásný exemplář nenávisti k lidem!“
S tím mým pacientem to nebylo až tak zlé, nebyla to nenávist ani dědkovatění. Byl to strach. Za jeho alergií na vánoční přípravy se skrývalo vědomí, že letos bude sám. Počátkem roku mu zemřela žena, syn pracuje v zahraničí a přátele prý nemá. Nemá nebo nechce mít? To je těžké posoudit. Vím jak obtížně se v jistém věku navazují nová přátelství, vím, že člověk více klopýtá pod tíhou všednosti, vím co se seniory udělá smutek a stesk, jenže v jistém věku také platí, že čas nečeká. Těch pár okamžiků, které nám život dává, odezní možná rychleji než komercí pokřivené koledy.
A tak přestože bych vám od srdce rád, milí čtenáři, naordinoval všechno dobré - především hodně lásky, vědomí potřebnosti a štěstí, protože to je ta nejlepší prevence na stáří a choroby s tím spojené, nemohu.
Štěstí není na předpis, ať s doplatkem či bez je v žádné lékárně nekoupíte. Štěstí máte každý hluboko ve svém srdci. Když se dobře podíváte, jistě v něm kousek i po celém dlouhém ustaraném životě zbylo. Třeba je schované za zapomenutým koníčkem, třeba za kamarádem, kterému jste už dlouho nezavolali a třeba je štěstí v poznání, že na světě existuje přinejmenším jeden člověk, se kterým vám může být fajn, budete-li ho mít rádi, jste to vy sami.
Tak si ten nadcházející rok spolu ve zdraví pěkně užijte!