Respekt Nejspíš jsem pořádně zlá osoba. Brečela mi sousedka, že jí podvedl manžel. Co prý s tím. Abych mohla vyjádřit svůj názor, potřebuji znát okolnosti. Tak už je znám.
A pak jsem přišla na to, že jsem nejspíš pořádně zlá osoba. Měla jsem neodolatelnou chuť říct „dobře ti tak“.
Nad samotnými nevěrami se zkusím zamyslet někdy příště.
Teď o způsobu, jakým byla tahle nevěra odhalena. Prý důvěřuj, ale prověřuj. V každém vztahu je prý nezbytné průběžně prověřovat.
I když není podezření. I když nejsou problémy. Preventivně.
Nevíte jak? Je to jednoduché.
Prošacujete kapsy, když váš mazlík spí.
Alespoň jednou za den je nezbytné provést rychlý test jeho mobilu.
A nejméně jednou za týden je doporučena důkladná lustrace účtenek v peněžence, co patří tomu, co o něm říkáte, že ho milujete. A pamatujte, důležitá je pravidelnost! A tak kontrolujete a kontrolujete. Dny, týdny, roky a najednou jste našli.
Nejspíš jsem pořádně zlá osoba.
Měla jsem neodolatelnou chuť říct „kdo hledá, najde“.
Šmírovat partnery? Nikdy jsem to nedělala.
Proč vlastně? Jsem snad málo zvědavá? Kdepak jsem hrozně zvědavá. Nevím, kde mají kalhoty a bundy kapsy?
Neumím zacházet s mobilními telefony?
Neumím přečíst účtenku nebo nevím, jak vypadá peněženka?
Možná můj mazlík nikdy nespí?
Zavírá snad své kapsy, mobil či peněženku do trezoru?
Možná mi nefunguje na jeho trezor osvědčené „sezame otevři se“ a tak jen zoufale lomcuji klikou v době, kdy by měly probíhat pravidelné kontroly.
Samá voda.
Na odpověď stačí jen jediné slovo „respekt“. Respekt k partnerům, respekt k sobě.
Nejspíš jsou lidé, kterým vyhovuje šmírovat a být šmírováni. Já bych to nesnesla.
Za jednu ze základních hodnot v mezilidských vztazích považuji důvěru. Nechci si pořád hlídat záda.
Jsem ráda, že můj mobil se může rozvalovat na stole i když nejsem doma sama.
Jsem ráda, že mi nikdo nehrabe do kapes či kabelky.
Že mi mé osobní věci neprohledává kontrolor.
A není to proto, že bych své věci měla plné obávaných „corpus delicti“.
Cítím se svobodně. A nechtěla bych, aby mí milovaní se takhle cítit nemohli.
Nevím, jaký je to pocit, čekat až někdo usne a pak potichoučku tahat věci z jeho kapes.
A vůbec mi nevadí, že ten pocit neznám.
Připadá mi nesmírně ponižující. Pro oba.
Sousedka brečela, jak jí ten neřád ublížil. A prý ještě chce, aby mu odpustila. Prý to byl jediný úlet. Má ho vzít na milost?
Nakonec jsem to nevydržela — byla jsem zlá osoba.
Řekla jsem toho hodně, taky „dobře ti tak“ i „kdo hledá, najde“.
Jistě, nevěra není fér a většinou moc bolí.
Její manžel měl úlet a pořádný, ale ona má šmírovací úlety celých deset let. Měla by odpustit a říci „odpusť, prosím“.
Jen nevím, jestli bych já, na místě jejího manžela, měla chuť odpouštět.