Umění těšit se ze
života
V sobotu v půl jedenácté
dopoledne mne
vzbudil telefon. Rozespale zvedám sluchátko a slyším hlas mé kamarádky.
Zoufalý!
Za ty tři roky už jsem si zvykla.
Tedy - nezvykla, ale nijak zvlášť mne to nepřekvapuje. Pravidelnost jejich, pro
mne krutě ranních telefonátů o sobotách, svátcích a volných dnech je
předvídatelná. V hodině, kdy já dosnívám svůj další nádherný sen o životě, jaký
bych měla, kdybych., ona má již umytá okna, vyprané prádlo, vycíděný byt a nudí
se. Kdyby se jen nudila! Ona kvílí: "Co mám
dělat? Kam a hlavně s kým mám někam jít? Teprve je sobota, venku je krásně,
čumím u okna a brečím! Jak je to možné, že ty jsi v pohodě! Na tebe nepadají ty
stěny, nedráždí tě to ticho v bytě? Jak můžeš takhle žít"!
Chápu ji a je mi jí moc líto. Dvacet let prožila v nádherném manželství. Jsem oprávněna k tomuto konstatování, jelikož jsem toto manželství studovala zblízka a do detailů po celých 20 let. Krásní, zdraví dva synové, bezvadný, milující a obětavý manžel, nádherný velký pes. Full house - jak říkáme my češi. Plný dům dění, mluvení, pohybu, potřeb a srandy. Její chvilka o samotě, to byla chvilka, kdy si zalezla do koupelny a pustila sprchu. Pokud jí tam ovšem nevlítl pes nebo se některý ze synů, který právě nutně potřeboval cokoli z koupelny. Manžel tam vlítával pravidelně, protože ji miloval. Říkal tomu:" Nepotřebuješ umýt záda, miláčku?"
Pak přišla naše
plyšová revoluce
Manžel, vedoucí pracovník, člen a
výkonný činitel ve straně komunistické o své vedoucí místo přišel. Zároveň
díky paradentóze ( za to teda revoluce nemohla, opravdu ne!) přišel o zuby. A o
náladu. A o sebevědomí. A smysl pro humor. Najednou se v bytě pohyboval člověk
podrážděný, nespokojený, s protézou a pocitem nesmírného ublížení.
Nejlepším lékem na tyto neduhy pánů
středního věku, jak všechny víme, je milenka. Pozvedne sebevědomí, polichotí,
pochválí, vyposlechne - a tak nádherně chápe! (zvláště, když je chytrá,
uvědomí si, že samotná s malým synem to bude mít v nastávající éře těžké, a že
nějakého živitele rodiny asi potřebovat bude).
Bývalý ideální manžel, nyní tokající
skoro padesátník tedy odešel. Znovu se oženil a získal pocit nových netušených
možností, slibného vývoje a pocitu, že omládl.
Vzal si mladší ženu.
Vzal si s sebou i psa.
Vzal si s sebou sebevědomí mé
kamarádky a vzal si s sebou také její dosavadní smysl života. Synové postupně
odešli také. Oba do světa - oba úspěšní a naplno žijící. Nejdřív jeden, pak
druhý.
Kdyby byl ještě třetí, (či dalších
pět) odešli by i ti, protože tak to prostě v životě chodí!
V bytě zůstala najednou žena, kterou
nikdo nepotřebuje. Nikdo po ní nic nechce. Bloumá z pokoje do pokoje, utírá
znovu a znovu prach. Ticho. Klid. Koupelna i záchod pořád prázdné místnosti.
Hrající televize či rádio ještě více podtrhuje její pocit osamění. Kamarádky
nemá, žila pro svoji rodinu a teď se vtírat do jiných rodin bylo pro ni
ponižující.
Tři roky po
večerech
(ale často i v hodinách denních)
brečela a hledala chybu. V sobě, v manželovi, ve světě, ve vesmíru, v Havlovi,
ve svých rodičích. Dostávala fobie z toho být sama doma. Představa, že nic
nemusí, že v koutě netrčí koš nevyžehleného prádla, na sporáku nebublají tři
hrnce, pes nevymáhá procházku a manžel milování, že se zase asi nedostane
k tomu, aby konečně vyřadila všechny děravé ponožky a košile s roztřepenými
manžetami ji postupně dostala do stavu deprese. Pocitu zbytečnosti. Marnost nad
marnost..
Sledovala jsem její duševní devastaci
s obavami. Stárla. Přestala o sebe pečovat - proč taky.
Jelikož můj život se odvíjel na
základě absolutně odlišného scénáře, začala jsem trpět i já. Jejím zoufalstvím,
bezradností. Neschopností žít!
Mám ráda svou
kamarádku
pro mnoho a
mnoho věcí, kdy mne tahala z průšvihů, vždy mi pomohla, když jsem padala a
nezřídka i padla hluboko do temnot. Byla se mnou při mých nejhorších okamžicích
mého nabitého a šíleného života. Byla vždy oázou klidu a mým pevným bodem, když
vše ostatní se hroutilo a černalo.
Cítila jsem obrovský dluh! Teď se
role obrátily a řekla jsem si ne, v tom ji nenechám!
Po dlouhé době a dosti diplomatických
náznacích jsem ji přesvědčila, aby se podívala na stránky Seniortip. Nejdřív
nezabrala. "Co blbneš!", říkala. "Já ještě nejsem senior! Je mi sotva padesát a
nechci se zařadit mezi odepsané starce!"
Chvilku mi ještě trvalo, než jsem jí
vysvětlila, že nejsme starci, že jsme lidi s chutí žít, i když hodně z nás
zůstalo z nějakých důvodů samo. Konečně se mi podařilo vytáhnout ji na první
akci. Prudce ožila! Zjistila, že se zde nešourají lidé nad hrobem, ale osůbky a
osobnosti plné elánu a chuti žít! Teď už jen zírám jak se zapojila do aktivit,
jak chodí se "starci" po horách, na srazy, na různé přednášky. Už se mi dokonce
přiznala, že těm "starcům" kolikrát nestačí. A že tam má konečně pocit, že je
mezi svými! Najednou nemá čas na okna, na prach, tiše usedající za její
nepřítomnosti na nábytek. Zjistila, že má čas konečně sama na sebe, že může
vlastně dělat co chce, co ji baví, k čemu má blízko! Dávno zasunuté sny a touhy
- poznat záhady vesmíru, toulat se jen tak, bez povinnosti starat se o proviant
pro rodinu, po horách. Chodit na procházky, poznávat, co jí dříve unikalo.
Omládla! Ale to my všichni, kteří
jsme to prostě nevzdali jen proto, že padesátka zaťukala či brzo zaťuká na naše
dveře bytí! Nová přátelství, kamarádství, porozumění.
Moje, teď už veselá kamarádka mi teď
neustále nadává, když sedím o víkendu doma. Že ztrácím čas a teď je to ona, kdo
mne přemlouvá, ať žiju!
Mám docela dobrý pocit.
Miluše Enenklová