Ač už jsem letitý kmet, který tohoto světa už moc neužije, zprávy o početných úmrtích mě děsí. Lidé umírají na silnicích coby oběti dopravních nehod, umírají při potápění, na železničních vagonech. Umírají při extrémních „sportovních“ výkonech, či při snaze se nějak zviditelnit nesmyslnými rekordy a získat tak pozornost a obdiv v médiích.
V dobách mého mládí byla hlavním výchovným motivem opatrnost a rozvaha. Jistě i tenkrát existovali lidé toužící po zviditelnění, ale společnost jim tolik nepřála. Nezodpovědné hazardérství se odmítalo, a ti, kteří se o ně pokoušeli, byli považováni za blázny.
Možná v tom dnes hraje roli touha novinářů přinést čtenářům zajímavou zprávu, touha vydavatelů zvýšit zisk. Ať je tomu jakkoli, pokládám za projev lidské a novinářské nerozvážnosti to věčné snižování prahu odpovědnosti reportováním o maximálních dosažených rychlostech, vrcholných výkonech, o přemetech na motocyklu či bicyklu, o akrobacii na prkně na suchu, ve vodě i ve vzduchu, a o podobných kvazisportovních akcích.
U značného počtu nerozumných čtenářů se tím vzbuzuje a podporuje touha se také nějak mezi tyto producenty adrenalinu zařadit a být „in“. Moderní technika umožňuje podobné extrakousky šířit v globálním měřítku, a o to víc láká se rovněž nějak vyčlenit ze zdánlivě nudného okruhu spořádaných lidí.
Připočteme-li k tomu filmy plné násilí, kde se problémy řeší kopanci, bitím či zbraní, je na společenské problémy zaděláno. Ti slušní a neagresivní se raději stáhnou, aby nebyli na ráně, ti agresivní se pak snaží prosadit se za každou cenu. Ve společnosti, které chybí 40 let opomíjená výchova k morálce, se začíná brát jako běžné a normální hazardování se životem v autě, pod vodou, při sportu, ale i v práci. Lidé získávají pocit, že rozvaha, rozum a odpovědnost je cosi nemoderního, zastaralého, dávno překonaného, co není pro dnešní dobu k užitku. Nebezpečí se oproti potlačování vyhledává, a klade za symbol modernosti a odvahy, namísto aby se považovalo za nerozvážnost, nezodpovědnost, hazardérství a projev nevyzrálé osobnosti.
Tyto rysy se pak promítají i do celého života lidí. Ti, kteří nejsou schopni se tomu přizpůsobit mohou ztrácet naději ve spokojenou existenci, anebo naopak, být natolik znechuceni, že to může vést až k pokusům o sebevraždu.
V divné to době žijeme, kdy smrt není dalekým koncem, ale naším každodenním průvodcem.